Zdá se, že smíšenému sboru GOP je už vystupování na mezinárodním festivalu Jazz Černošice souzeno. Pravdou je, že jsme bývali (tedy sbormistryně a tehdejší skvadra) téměř od založení u toho, někdy od začátku nového tisíciletí…Pořád ještě jsem se úplně nesmířila s tím, že už je to fakt hodně let, co jsem Columbellu (tehdy ještě bez názvu) založila.
Každé postupně se měnící uskupení sboru je specifické, má svůj zvuk, různé zvyklosti, chování, vystupování, a hlavně taky svoje publikum! Čímž se dostávám k jádru pudla. Ano, současná Columbella má zatím nejlepší publikum za celou dobu působnosti. Věrní posluchači se dostaví všude, nejen do kostela v Praze, ale i do Černošic, však to není tak daleko. Naplní sál, jsou pozorní, tiší při produkci, ani sklenice necikne. To nebývalo… Smějí se, když je to potřeba, rozumí naší hudbě i našemu humoru. A pak ty potlesky! Je to čirá radost, to vám tedy povím. Cítím tu energii v zádech i čelem.
Náš letošní koncert v Černošicích byl velmi význačně okořeněn okolnostmi. Okolností přímo kruciální byly maturity. A to hned z několika důvodů. Ve sboru letos odmaturovalo osm mých milých zpěváků a zpěvaček. Jenže ne všichni už to měli ve středu za sebou, takže někdo se ještě doma drtil na zkoušku. Studenti se vždycky, nejpozději v posledním ročníku na sebe vzájemně intenzivně navážou, takže si například chodí na koncerty. A tak byli columbellí kamarádi a mnozí moji studenti s námi, čímž významně snížili věkový průměr publika. Rodičové se dostavili také, ale tentokrát nebyli sami. Přišli i Černošičtí. Díky všem!
Vzhledem k maturitám probíhajícím v inkriminovaném týdnu se všechno dělo v jisté nervozitě, z mé strany i ze strany sboristů. Možná i proto ten koncert vážně moc pěkně vyšel. Výborný zvukař Pavel zafungoval, takže nic nepřišlo nazmar. Ani skvělý jazzový klavírní doprovod M. Holuba, ani tenorové sólo V. Radovanského v Potopě, ani kytara a prima originální sopránové vstupy L. Ježkové. Vystoupení trvalo plus mínus hodinu, do programu se vešlo sedmnáct písní. Hlavně hitů Osvobozeného divadla, pár spirituálů, filmových šlágrů a podobně. Sbor zněl (i v tom maturitním částečném oslabení) výborně, hlasy vyrovnané. I ten tenor ve třech kusech se dokázal prosadit proti mase ostatních hlasů. Novinkou bylo, že když jsme nakonec fakt museli přidávat, přidalo se k nám i publikum. A tak celé Club Kino zapělo jako jeden muž a za klavírního Matoušova doprovodu Život je jen náhoda. To mě fakt sebralo, kdybych nebyla tak ulítaná ze všeho toho zkoušení, organizování, dirigování… Asi bych byla úplně naměkko.
Michaela Šreinová
