Celý náš projekt odstartoval už týden před odjezdem. Ještě v Praze jsme dostali důležitý úkol: vyzpovídat lidi v okolí Václavského náměstí a zjistit, co se jim vybaví pod pojmem Ostrava. S touto sbírkou odpovědí jsme pak ve čtvrtek 26. března v 7:20 vyrazili vstříc třídenní realitě. Čtyřhodinovou cestu vlakem jsme si zpříjemnili čtením tematických a zábavných knih o Ostravě a pojídáním zásob.
Ostrava nás přivítala nefalšovaným ostravským počasím: silným deštěm a mrazivým větrem, který celé tři dny moc neustupoval, ale to nám nezměnilo zájem o poznání Ostravy. Naše první kroky vedly do monumentálního areálu Dolních Vítkovic, kde jsme absolvovali Vysokopecní okruh včetně návštěvy Bolt Tower (věž pojmenovaná podle tvaru šroubu, zároveň je spojena i s jedním z nejrychlejších mužů na světě). Mezi rezavými trubkami a obřími stroji nám v paměti nejvíce utkvěla mrazivá historka o tom, jak z vysoké pece kdysi vystřelila žhavá cihla, která zasáhla nedalekou tramvaj a v ní usmrtila jednoho pána.
Po náročném dnu jsme se vydali na ubytování do domu Don Bosco. Toto místo nás zaujalo svou atmosférou – jde o neziskovou organizaci, která se věnuje výchově a vzdělávání dětí a mladých lidí z Ostravy.
Odpoledne jsme zavítali do antikvariátu a výstavního prostoru Fiducia, kde jsme s vedoucí Ilonou Rozehnalovou debatovali o tom, jak se Ostrava za poslední léta změnila. Celá debata probíhala v uvolněné, téměř rodinné atmosféře s horkým čajem. Den jsme zakončili královskou večeří (Krupicová kaše od paní profesorky Krupové byla po celém dni chození přesně tím, co celá třída 2.B potřebovala.). Pátek byl ve znamení hornictví v Landek Parku. Expozice fárání a záchranářství byla fascinující, hlavě díky průvodcům, jejichž “razovity” jazyk nás bavil celé dvě hodiny. Odpoledne jsme se vydali do galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO), která nás uchvátila už svou předzahrádkou a výstava Metelice do očí znamenala i navázaní na předešlou pražskou exkurzi Dlouhé 19.století. V expozici dokonce někteří z nás předvedli své kreativní dovednosti a jejich výtvor se stal součástí expozice. Z galerie jsme se přesunuli do tzv. červeného kostela ČCE, kde nám o jeho architektuře popovídal pan J. Groll.
Večer jsme s panem profesorem Ryvolou probrali pracovní listy o železu a mrazivý den zakončili společným zpěvem českých i ostravských písniček. V sobotu jsme zdolali haldu Ema. Přestože nám byla strašná zima, výhled z tohoto pracujícího, živoucího kopce stál za to. V ulicích jsme pak po skupinách (mířících do Poruby, Přívozu a Vítkovic) dokončili náš průzkum a ptali se místních, co se jim vybaví pod pojmem „Praha“ – odpovědi byly čím dál více zajímavé. Také jsme v průběhu exkurze interpretovali zadané ostravské básně, vytvářeli vlastní a nahrávali básně v tomto specifickém prostředí.
Cesta domů byla poslední zkouškou odolnosti. Ve vlaku jsme se těšili na teplo, ale v našem vagonu nefungovalo topení, takže jsme se celou cestu do Prahy doslova proklepali. I přes nepřízeň počasí a technické problémy jsme si exkurzi náramně užili. Ostrava nám ukázala svou drsnou tvář, ale domů jsme si přivezli intenzivní zážitky a o dost silnější kolektiv.
Pár postřehů z reportáží:
„Náš průzkum ukázal, že Ostrava má v sobě unikátní náboj, který jinde v Česku nenajdete. Překvapilo nás, jak silná je regionální hrdost – od ostravských chacharů až po specifický dialekt s typickými krátkými samohláskami – tzv. „kratke zobaky“. Zatímco u Prahy se odpovědi často točily kolem tradičních památek, u Ostravy respondenti sdíleli hluboké osobní příběhy, ať už šlo o nákupy v obchodním domě Ostravica před 60 lety, nebo o emoce z fotbalových zápasů na Bazalech. Fascinujícím prvkem je barevná transformace – ústup černé barvy (uhlí) a nástup barvy zelené (současná tvář města). Také nás překvapilo, jak jsou lidé v Ostravě ochotní udělat rozhovor se středoškoláky z jiného města, v Praze tak sdílní nebyli.“
„Náš průzkum přinesl fascinující pohled na vzájemné vnímání obyvatel Prahy a Ostravy, který v mnoha ohledech potvrdil přetrvávající stereotypy, ale zároveň odkryl hluboké rozdíly v osobní zkušenosti respondentů. Nejsilnějším zjištěním celé sondy je výrazná asymetrie v cestování mezi oběma městy – zatímco každý z dotázaných Ostraváků v Praze již byl (často i opakovaně), pro většinu Pražanů zůstává Ostrava neznámým místem, o kterém si obrázek tvoří spíše zprostředkovaně.
V odpovědích Pražanů stále dominují negativní asociace spojené s průmyslovou minulostí, jako jsou doly, smog či sociální problémy. Překvapilo nás, jak hluboko jsou tyto mýty zakořeněny i u lidí, kteří město nikdy nenavštívili. Zároveň nás ale potěšila jejich otevřenost a zvědavost Ostravu v budoucnu poznat. Zajímavým momentem byla kritika úpadku Stodolní ulice, která v očích návštěvnice ztratila svůj kosmopolitní lesk a stala se spíše symbolem vyloučené lokality.
Na straně Ostraváků jsme naopak zaznamenali silnou vlnu nadšení pro Prahu, kterou mnozí vnímají jako historický a kulturní ideál. Přesto u nich zvítězil hluboký lokální patriotismus. Respondenti se shodli, že pravého Ostraváka formuje především jeho přímá povaha, pracovitost a specifický dialekt. Velmi nás potěšila snaha Ostraváků vyvrátit mýtus o „šedém městě“ zdůrazňováním faktu, že Ostrava patří k nejzelenějším metropolím v republice. Celkově lze říci, že zatímco Praha je pro respondenty symbolem historie a velké „náplavy“, Ostrava zůstává v očích svých obyvatel autentickou a hrdou „srdcovkou“, která si i přes předsudky zvenčí drží svou nezaměnitelnou identitu.“
Viola Motejzíková, 2.B


















