Poslední čtvrtletí školního roku je výživné vždycky, ani letos tomu nebylo jinak. Kromě obvyklých akcí, jako jsou maturity, Jazz Černošice, předávání maturitních vysvědčení, příprava soustředění, jsem k dovršení všeho dobrého mezi tím vším oslavila neveselé životní jubileum. Ano, i u toho musela Columbella figurovat.
Situace ve sborovém zpěvu je vždycky vážná, až zoufalá – zhruba od konce února. To se kromě prakticky všech sportovních aktivit i jinak velmi aktivního členstva přidají zimní sporty. Brzy nato se oteplí, oschnou meze a skauti vyrazí do přírody. Mnozí členové sboru jsou zároveň poslušnými dětmi svých rodičů, takže musí například na chalupu či chatu. Pak se mi na zkouškách setká pokaždé jiná parta, a já jsem nucena začínat, opakovat, začínat, opakovat, pořád totéž, prakticky bez naděje na sebemenší posun, pořád dokola.
Vymyslet program je víc než náročné. Musím vybírat, zkracovat, vyškrtávat. Přesto jsem nakonec v potu tváře a se skřípěním zubů sestavila pěkný program na koncert festivalu Jazz Černošice. Naše vystoupení mělo mít vlastně dvě velká finále. Nejprve Nebe na zemi s klavírním doprovodem. Jenže klavírista je zároveň sportovec… Matouš si aspoň jednou tuhle pěknou hitovku pouze zazpíval. Absolutním finále měla být naše malá premiéra s fungl novou školní kapelou. Jenže jejího šéfa, mého milého kolegu Tomáše bolely zuby. Takže zase nic. Po vlastně zdařilém koncertě v ClubKině a jasném vyvolávacím potlesku jsem z nedostatku nacvičeného repertoáru velmi srdceryvně uvedla jako přídavek první skladbu vystoupení Keep your lamps. V ten moment vedle mě stála jedna významná altistka a vyžádala si přídavek jiný, na kterém se prý členstvo shodlo. Škoda že mě neinformovali předem. Což se mi, má milá, hezká zdáš. Nevadí. Aspoň jsem vypadala jako úplně demokratický dirigent. Koncert se aspoň mně líbil moc. Vyrovnané hlasy, zvuk jako hrom. Nebo zvon? Dík patří skvělému místnímu zvukařovi. Publikum bylo laskavé. A na celkem pokročilou hodinu početné. Pilně tleskající.
Den nato jsme vystupovali zas, tentokrát v radotínské aule při slavnostním ceremoniálu kvůli maturitním vysvědčením. Vyslechli jsme si projev pana starosty, paní ředitelky. Zazpívali výběr z Černošic. Bohužel akustika v aule se s tou v Černošicích nedá srovnávat. Sboristi se pak rozběhli za svými povinnostmi, abych si já mohla v klidu vychutnat tu chvíli hrdosti. Hrdosti na naše šikovné absolventy, kteří vystupovali po krkolomných schodech za svými třídními profesorkami. Jmenováni byli všichni, zvlášť ti vyznamenaní. A že jich letos bylo! Pak moc krásně promluvily obě třídní, moje milé kolegyně Iva a Jana. Už zase jsem bojovala s dojetím. Letos možná víc než jindy. Asi proto, že letos maturovalo šest columbelláků. Ach jo.
Michela Šreinová
