Před osmou hodinou ranní 5. června 2014 se od radotínského nádraží k našemu gymnáziu táhl podivný průvod. Nebyl to nikdo jiný, než studenti třídy 4.S. s krosnami na zádech a helmami na kolo v rukou. Uložili jsme věci do sklepa a pak jsme celých sedm hodin netrpělivě očekávali zvonění, které způsobilo, že podivný průvod pochodoval zpět na nádraží. Tentokrát poněkud rychleji.
K večeru jsme konečně dorazili do kempu, ve kterém jsme měli být ubytovaní. Udělali jsme to nejlepší, co se dalo: šli jsme si zaplavat. A to jsme netušili, že další dny budou ještě teplejší. Do snů se nám ozývalo žabí kvákání, které utichlo až se svítáním, kdy bylo vystřídáno zpěvem ptáků.
Po procházce do obchodu, který byl samozřejmě až úplně na druhé straně kempu, jsme vyloupili místní půjčovnu kol a vydali jsme se směrem k Lednici. Naším cílem byl cca 30 km vzdálený lednický areál. Chladno tedy zrovna nebylo, ale na kole to hezky pofukovalo. Do Lednice jsme dorazili kolem poledne a po krátkém odpočinku jsme strávili pár hodin v areálu, přičemž jsme navšívili tamější skleník, obdivovali lednický zámek a vyšplhali na minaret, odkud byl nádherný výhled. Překvapilo nás hnízdiště čápů, volavek a kormoránů. Po příjemné procházce nás čekala na kolech cesta zpět. Znovu kolem nádrží a rybníků, naštěstí jsme jeli převážně po rovině.I když se cesta neobešla bez několika nepříjemností, dorazili jsme zpět do kempu ještě za světla.
[slider crop=“yes“ slide1=“/wp-content/uploads/palava3.jpg“ slide2=“/wp-content/uploads/palava4.jpg“ slide3=“/wp-content/uploads/palava5.jpg“][/slider]
Druhý den nás čekala další cesta – nejprve do Mikulova, na Svatý kopeček a nakonec po Pavlovských vrších. Tentokrát jsme se obešli bez kol. Slunce pěkně připalovalo, ale výstup stál za to. Soustava nádrží, lesy, vinice a vesničky před námi leželi jako na dlani. Cesta zpět dolů byla veselá, dokonce jsme si notovali do kroku. Písničky nám došly, teprve když jsme ušli kus cesty, která ústila do rybníka, tedy spíše do močálu. Na nadávání nebyl čas, jelikož jsme museli prchat před útokem komárů. Nakonec nám ale cesta rychle uběhla a pohled na nádrž ozářenou zapadajícím sluncem se zapomenout nedá.
V neděli jsme důkladněji prozkoumali kemp a projeli se na šlapadlech, koupali se a stále dokola se mazali opalovacím krémem. Odpoledne nadešel čas opustit kemp a vydal se na zpáteční cestu. Nejprve jedním autobusem, pak druhým a nakonec vlakem. Náladu nám nezkazil ani fakt, že nám druhý autobus doslova zavřel dveře před nosem. Posedali jsme si do stínu pod stromy a vytáhli kytaru. Díky pohotovosti pana profesora jsme ani ne o hodinu později mohli jet jiným autobusem, jehož řidič byl ochotný nám zastavit mimo zastávku blíže nádraží. Následoval úprk bandy Pražáků přes Brno na nádraží. Stihli jsme to, na nádraží jsme ještě celé dvě minuty čekali.
Tímto bychom chtěli poděkovat panu profesoru Cieslarovi a paní profesorce Sukeníkové za bohatě připravený program a krásně prožitý víkend.
Petra Oulická, 4. S
