Jednoho již teplého čtvrtečního rána (18. 6. 2026) se třídy 1.A a 1.B společně s profesorkou Krupovou a profesorem Bořkovcem setkaly na Smíchovském nádraží. Nemohli jsme se dočkat, až poznáme místa, o kterých jsme četli v povídkách Oty Pavla. Plni očekávání jsme nastoupili do vlaku, který nás měl dovézt do první zastávky naší exkurze. Nikdo ještě netušil, že nás čekají dlouhé kilometry, horké slunce, únava, ale také spousta zábavy a nezapomenutelných zážitků.
Již ve vlaku jsme dostali první úkol – popsat nějaký detail, který kolem sebe vidíme. Někdo popisoval zaschlé kapky na okně, někdo tlačítko na dveřích, někdo zelený strom – fantazii se meze nekladly. Takovýchto malých literárních úkolů nás během exkurze čekala ještě spousta.
Bez větších komplikací jsme dojeli do Pustovět, kde naše cesta započala. Čekalo nás 19 dlouhých kilometrů až do tábořiště Šlovice. V průběhu trasy jsme se dozvěděli, kdo je main character, četli jsme povídky, prezentovali ostatním naše předem připravené referáty o tématech souvisejících s Otou Pavlem, povídkami, válkou nebo si jen tak povídali mezi sebou. Možná právě to nám pomohlo překonat náročnou cestu a ukrutné vedro. Po příchodu do kempu jsme si mohli konečně trochu oddechnout, postavit stany a většina z nás se šla také vykoupat. V Berounce se odehrála velká vodní bitva, která byla ukrutná, ale zároveň osvěžující. K dokonání výhružky, že bude pan Peterka za své nevhodné chování utopen, nedošlo, přece jen by se to asi špatně vysvětlovalo rodičům… Večer jsme ještě stihli přečíst povídku R. Carvera a pár našich vlastních textů, někteří zahráli stolní tenis, fotbal, ještě jednou se smočili v Berounce, jiní zpívali s kytarami, kolem jedenácté jsme se ale chystali spát, protože byl před námi další náročný den.
V pátek se k nám připojila paní profesorka Duroňová, pokračovali jsme směrem ke Skryjím a Branovu. Ani další kilometry nebyly úplně jednoduché a slunce a prudké stoupání nám dávaly opět zabrat, ale díky našim referátům o tématech týkajících se Oty Pavla a různým úkolům nám cesta rychle ubíhala. Na oběd jsme zastavili v hospodě U Rozvědčíka, nám dobře známé z povídek. Pak nás čekal již relativně krátký úsek do kempu, ten nám ale znepříjemňovalo slunce, které nás na otevřeném prostranství pálilo. Před námi se najednou objevila Berounka a malebný přívoz. Někteří z nás řeku přeplavali, ale valná část se nechala převést. Zbýval necelý kilometr do kempu, kde jsme si dali večeři. Po večerním programu (návštěvě pamětní síně v domě K. Proška a povídání o pronásledování Židů za 2. sv. války) nezbývalo nic jiného než jít spát. Před usnutím ale musela zaznít asi nejdojemnější povídka: Smrt krásných srnců.
Ráno proběhly další výstupy týkající se blíže či vzdáleněji Oty Pavla (např. sport – dokonce jsme si i zacvičili, kluci z 1.A povídali o antisemitismu v české literatuře), na vlak do Roztok u Křivoklátu zbývalo pouze pár kilometrů, ale museli jsme zdolat hřeben kopce.
Na závěrečné cestě jsme si povídali o přátelství Oty Pavla s Arnoštem Lustigem a Ludvíkem Aškenazym, četli jsme povídku Vajíčko, bavili se o tom, jak vypadá vnitřní monolog a samozřejmě si ho zkusili i napsat. Výstupem celé této exkurze bude malá sbírka povídek, napsaných tak, jak jsme se to během výletu postupně naučili. Tedy s vnitřním monologem, hlubokým, nebanálním rozhovorem, popisem detailu a líčením. Kromě toho všeho jsem se na příklad dozvěděli, co je to maniodepresivní psychóza a jak se projevuje, kdo byli oblíbení povídkáři Oty Pavla, jak psát dobrou povídku nebo reportáž, jaké jsou typy hradů (viz Týřov), co znamená v rybářském slangu řízek, jaký měl vztah Ota Pavel k Věře Čáslavské či Emilu Zátopkovi nebo jak se během druhé světové války omezovala práva židů a jak to ovlivnilo rodinu Oty Pavla.
Musíme říct, že snad všichni si tuto exkurzi náramně pochvalovali. Už se těšíme na něco podobného, jen bez toho vedra.
Adéla Hezká, Kateřina Prousková, 1.B
