Ve stručnosti bych se pokusila vyjádřit, proč pokládám naše poslední soustředění za nejlepší. Sešla se skvělá parta dnes už fakt sezpívaných muzikantů, kteří fungují jako jeden organismus. Jsou zodpovědní, dochvilní a ochotní (ke všemu), zadání plní, ještě než je vyslovím nebo na ně jen pomyslím. Pomáhají si vzájemně, učí se, napovídají si. Nejen tóny, ve vlaku například dějepis. Je s nimi legrace. Jinými slovy, tento svět má ještě naději, pokud existují mladí lidi jako v Columbelle.
Letos jsme poprvé zažili krásné počasí, dokonce koupací! Cestou od vlaku jsme společně natrhali úžasný pugét polního kvítí pro paní provozní ve Sporthotelu, neboť se nedávno vdala, jak jsem při přípravách soustředění vyšpiónila. Byla fakt ráda, potěšilo ji to. Přivítali jsme se s motorizovanými absolventy a vydali se do zkušebny. Zde na nás jako omluva za trochu posunutý oběd čekalo domácí tiramisu a jakési skvělé krémové dobroty, džbány s pitím. Do oběda jsme načali Mozartovo Ave verum corpus, ptali se a nacházeli odpovědi o poselství a obsahu textu. Nácvik skladby šel od ruky, odpoledne jsme měli přečteno. Dále naše soustředění pokračovalo v obvyklém modu, samá práce, která je ale pro nás zábavou. Našli jsme i chvilku na koupání, které se, pochopitelně, neobešlo bez očekávatelných incidentů, včetně namočení některých oblečených slečen, a to za mého pečlivého pedagogického dozoru. Pokoje byly v pořádku, až na drobná překvapení biologického či spíše technického rázu. Na jednom dvojáku se objevilo sršní hnízdo, v jiném pokoji zase zůstala jedna zpěvačka uvězněná na záchodě. Ale všechno dobře dopadlo, a tak to má být.
Sobotní večer, který se kvůli absolventům a správnému výběru repertoáru významně protáhl, nás naplnil čirou radostí z muzicírování. Hrálo sedm kytar, basovka, ukulele, flétny. Nový mladý tenor opět zazářil, tentokrát ve Slunečním hrobě s basovkou. Ano, i kombo bolo. Naprosto mě dostaly písně Visáčů, Matouš hraje Známku punku líp než Visací zámek sám… Taky není vůbec od věci slyšet svoje svěřence v odlišném hudebním žánru. Seděli jsme v prostoru, který jsme překřtili na stodolu. Pro zpívající skoro třicetičlennou společnost jako dělané, přímo na míru! Změna prostředí dělá sboru vůbec velmi dobře, tak jsme si vymysleli i jeden společný pěší víkend v sobotu 19. září. Musíme se snažit udržet grupu co nejdéle, absolventů bohužel zase letos přibylo. Dohromady třináct, z letoška osm.
Závěrečné nedělní dopoledne bylo přímo třešničkou na dortu. Ano, i po tak náročném dni i večeru v sobě zpěváci našli dost sil, aby dočetli fungl novou, možná dosud nejtěžší skladbu Baba yetu. S pianem a Matoušem, který se svou roli naučil už dopředu, jsme to fakt zazpívali. Pokud to vyjde, mohla by být tahle africká šestihlasá vypalovačka vrcholem našeho koncertu u Mikuláše 22. 11. Ta a ještě dvě náročné skladby Stravinského.
Sezóna 2025-2026 se blíží ku konci, ta následující se už připravuje, domluveny máme koncerty Na Prádle 18. 12. 2026 i u Mikuláše 22. 11. 2026, společný výlet, obě soustředění, listopadové i dubnové. Columbella je teď na vrcholu, uvažujeme o návratu do soutěžení, kupříkladu Gymnasia cantant či festival v Moravské Třebové…Budoucnost ukáže.
Michaela Šreinová
