Mám-li stručně reflektovat poslední columbellí vystoupení, nezbývá než poděkovat. Ano, díky si zaslouží všichni. Tedy v první řadě sbor. Předvedl jedinečný výkon, zpěváci byli soustředění, koncentrovaní, a že je to baví, vysílali do celého narvaného kostela. Děkuji i publiku, které bylo neuvěřitelně vstřícné. Přišlo v takovém počtu, že se do lavic prostě nevešlo. Zažila jsem pěkně horkou chvilku, fakt jsem nevěděla, co si počít. Naštěstí sboristi, kamarádi i rodina kolem situaci vyřešili. Takže v momentě vytahali mnoho židlí, zaplnili celou uličku a dosáhli tak toho, že všichni starší seděli, na schodech stáli jen mladí. Plece pri pleci. Díky zaslouží můj dobrý muž, který oddaně jako vždycky transportoval co třeba. Nazpět taky množství květin. I za ty bych chtěla poděkovat všem, sboru, paní šéfové, rodičům zpěváků, bývalým svým žákům i zpěvákům…
Ke koncertu pro zjednodušení uvedu tři nej: Přišlo nejvíc lidí, program byl dosud nejdelší, (i proto jsme nakonec vynechali Narodil se…) a ve sboru teď máme nejvíc zpěváků. A to nezpívali bohužel všichni, ale i to k adventu patří, známe to všichni, chřipky, rýmičky…
Do programu jsme zařadili několik novinek, hudebně i choreograficky. Třeba hned na začátku zpívalo O Freedom jen několik statečných, ostatní se zvolna a nenápadně trousili a přidávali, až zaplnili vítací skladbou celý prostor. Adeste fideles jsme uvedli saxofonovým (z počátku anonymním) sólem. Díky, Aničko. Sbor se přidal až vzápětí. Velebné středověké Gloria isme uvedli ve dvou sborech. Vyšlo Youngovo Alleluia i to Cohenovo, s doprovodem klavíru (díky, Martine). Ve známých českých koledách, které upravil L. Hurník, se ke sboru přidaly i dvě flétny (Anežka a Julie) a klavír (Martin a Matouš). Slyšeli jsme i vlastní klavírní skladbu Viki. Ve vypalovačkách od Spirituál kvintetu jsme slyšeli kytary (Lucie, Martin). V Potopě zpíval sólo Vojta, v norské ukolébavce Lucie a Eliška, na triangl hrála Róza… Dvě čistě duchovní písně uvedl David Hron, náš bývalý člen. Pronesl vlastně taková dvě půvabná dost světská kázání, jestli to tak smím vyjádřit. Mluvil o přátelství, soudržnosti, rodině, nebesích, která by mohla a měla být naším horizontem… Bylo to moc krásné, moudré a laskavé. Všechno to duchovno a slavnostno jsme ale dost často přerušovali, třeba filmovým hitem The rain drops. A nakonec jsme si užili Nebe na zemi s Matoušovým klavírním doprovodem.
Závěrečné ovace jsem milému publiku musila utnout, neboť nehodlám dopustit, aby mě moji sboristi viděli v slzách. Ale ano, připouštím, byla jsem naměkko. Columbella se ve svých pětadvaceti letech zase posunula, zlepšila. Už je úplně dospělá, což bylo moc dobře poznat, například na následné večeři, která se veselém duchu prodloužila až do pozdních nočních hodin.
Tak nám ten rok 2025 začíná končit. Ještě něco z programu předvést ve škole na schodech v pátek 19. 12. a Vánoce mohou přijít. Ať jsou krásné a veselé, to přeje všem za Columbellu i za sebe
Michaela Šreinová
