S Literárním seminářem pravidelně chodíme do divadla, povídáme si o zhlédnutém, píšeme recenze. V říjnu jsem při plánování dalšího představení narazila na jedinečnou příležitost: V Kině Pilotů totiž nabízeli filmovou projekci absolventských filmů FAMU z roku 1975. A zjistila jsem, že tématem filmů byly povídky Oty Pavla Smrt krásných filmů (režie V. Merta) a Kapři pro wehrmacht (režie K. Smyczek). Vydali jsme se proto do kina.
Rok 2025 byl městskou částí Praha 10 vyhlášen rokem Oty Pavla, který zde žil od roku 1956 do své smrti v roce 1973, proto projekce v Kině Pilotů.
Před projekcí jsme měli možnost poslouchat vyprávění Vladimíra Merty o tom, proč si povídky Oty Pavla vybral, jak natáčel a jak byl jeho film přijat. Zjistili jsme třeba, že Merta Otu Pavla ani moc nečetl (znal pár sportovních povídek), vybral si ho vlastně náhodou, herci hráli zadarmo, Zdeněk Řehoř si na natáčení dokonce vzal svatební oblek, který při tom vzal hodně za své, dětští herci našli placatku rumu, ochutnali z ní a potom s produkční sjíždění rozbouřenou Berounku (přežili), pes Holan byla vlastně výborně vycvičená březí fenka, ulovený srnec byla srnka, které museli dolepit parůžky, za film Merta dostal trojku, ale na festivalu v Moskvě byl porotou oceněn. Dozvěděli jsme se také informace o technické stránce natáčení: film je částečně barevný a částečně černobílý z prostého důvodu – finančního, Mertovi se ale daří z tohoto udělat výhodu: černobílé části jsou zadumané, bolestné, barevné zachycují světlejší stránky příběhu.
Bylo příjemné slyšet přímo tvůrce filmu, jak jej pojal – srovnal např. svou představu a záměr se Smyczkem, Mertovo pojetí je víc poetické, náznakové, múzické (Merta je hudebník). Po projekci jsme Mertu „ulovili“ a chvíli si s ním povídali. Poté jsme se přesunuli do blízkého baru na většinou cherry toniky, možná nejdražší v Praze. Tímto jsme se přiblížili haurovství Lea Poppera, který také rád žil na vysoké noze, i když na to neměl…O filmech i Otovi Pavlovi jsme si ještě přes hodinu povídali. Měla jsem radost z toho, jak studenti se zápalem diskutovali.
A ještě třešnička na dortu: po projekci jsem se dozvěděla, že jsem seděla vedle Petra Pavla, ne vedle prezidenta, ale nevlastního syna Oty Pavla, který mi řekl pár slov o vztahu k místům, která jsme ve filmu viděli.
Pokud budete mít možnost, povídejte se na zmíněné filmy, je to zase jiný Ota Pavel, než na kterého jsme zvyklí z povídek a známých snímků.
Pavlína Krupová
