Rozhovor s vědkyní

V rámci výuky Přírodovědného praktika jsme si jako třída vyzkoušeli, jaké to je připravit a vést skutečný rozhovor. Naším hostem byla známá biochemička Jindřiška Fišerová, která přijala naše pozvání. Setkání se uskutečnilo 30. dubna 2025 v naší školní knihovně a pro všechny z nás to byla výjimečná zkušenost. Před rozhovorem jsme se učili, jak klást otevřené i konkrétní otázky, pozorně naslouchat a reagovat na odpovědi. Během setkání jsme paní Fišerové pokládali otázky nejen o její práci a výzkumu v oblasti biochemie, ale i o studiích a každodenním životě vědce. Nechyběly ani osobnější dotazy. Paní Fišerová odpovídala s velkou ochotou a otevřeností. Její vyprávění bylo poutavé a inspirovalo nás k přemýšlení o důležitosti vzdělání. Celé interview jsme nahrávali, abychom ho mohli později přepsat do podoby článku, což se ukázalo jako náročný proces, při kterém bylo nutné pečlivě vybírat nejzajímavější části a jazykově text upravit, aby byl čtivý a srozumitelný.

Magdalena Houšková, 2.B

Rozhovor o vzdělání, vědě a roli učitele v moderní době

Za každým úspěšným vědcem stojí roky studia, tvrdé práce a odhodlání. Paní doktorka Jindřiška Fišerová, vědkyně působící v oblasti biochemie, nynější pedagožka a maminka, se rozhodla pro dráhu, která vyžaduje trpělivost, pevné nervy a skutečný zájem o přírodu a svět kolem nás. Požádali jsme paní doktorku o rozhovor, abychom zjistili, jak se zrodil její zájem o biologii, jaké byly začátky na univerzitě, proč se vydala i do zahraničí a co všechno ji během let formovalo nejen jako odbornici, ale i jako rodiče a učitelku.

Paní doktorko, můžete nám přiblížit, co podnítilo Vaši touhu ke studiu právě biologie? Co Vás k tomu vedlo?

Přivedl mě k tomu zájem o přírodu. Miluji ji a jsem v ní velice ráda. Zkrátka jsem ji chtěla blíže poznat. Studovala jsem konkrétně molekulární biologii. Později jsem zjistila, že Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy velmi kvalitně připravuje na vědeckou dráhu, která mě lákala. To mě utvrdilo v rozhodnutí pokračovat právě tímto směrem.

Co následovalo po dokončení studia na Karlově univerzitě? Jak jste se připravovala na vědeckou kariéru?

Po vystudování Přírodovědecké fakulty jsem se ponořila do doktorského studia na stejné fakultě. A jelikož jsem chtěla dělat vědeckou práci, bylo nutné vydat se do ciziny, na cesty. Vědci jsou v podstatě „nomádi“, kteří putují z místa na místo. Jejich putování může trvat mnoho let, třeba i 10–15. V mém případě to ale tak dlouho netrvalo, jelikož jsem chtěla děti, a také se vrátit zpátky domů, do Česka. Poté, co jsem dokončila doktorská studia, strávila jsem pět let v Anglii v laboratoři na University of Durham, kde jsem se věnovala vědecké práci. Následně jsem se vrátila zpět do Čech a navázala jsem na Akademii věd České republiky v Ústavu molekulární genetiky.

Jak byste popsala svou práci v zahraničí a na jaký úspěch jste nejvíce pyšná?

Zahraniční zkušenost byla náročná, ale krásná. Tvrdý režim, málo odpočinku – ale když vás práce baví, vydržíte. Po čase máte pocit, že se vynořujete z mlhy a všechno to dává smysl.

Můj největší úspěch začal už u diplomky – tehdy jsem pracovala s tabákovými buňkami. Později, v Anglii, jsem se dostala do laboratoře elektronové mikroskopie, kde jsem měla přístup k unikátnímu mikroskopu. Nejdřív mě to příliš nelákalo – černobílé obrázky, žádné emoce. Ale díky skvělému vedoucímu jsem se dostala k výzkumu, který mě nadchl.

Zjistila jsem, že dosud nikdo nezobrazil jaderné póry v rostlinných buňkách. Využila jsem zkušenosti z Prahy, vyvinula vlastní metodu – a podařilo se. Obrázky, které jsem tehdy pořídila, se dodnes používají v učebnicích. Byl to výsledek nápadu, vytrvalosti i samostatnosti.

Takže dělat vědu znamená tvrdě pracovat. Připravilo vás na to studium na vysoké škole dostatečně?

Věda je velmi komplexní, a proto potřebujete zvládnout velké množství dovedností. Učíte se postupně. Například když studujete biochemii, musíte chápat, co jsou biochemické procesy, musíte je správně popsat. Učí vás to práci s vědeckou metodou. Celé je to vlastně jeden velký experiment. Ovšem to neznamená, že jen tak něco zkusíte. Musíte experiment přesně dokázat navrhnout, správně vyhodnotit, rozumět, co získaná data říkají a co už neříkají. Věda učí člověka být racionální. Žádná intuice, žádné emoce, opravdu jen to, co vidíte a co vám pokus sám řekne.

Setkala jste se během studia nebo výzkumu s nějakými momenty frustrace? Jak jste zvládala chvíle, kdy se něco nedařilo?

Ano, frustrace je ve vědě naprosto běžná. Člověk dělá řadu pokusů. Nejdříve se učí je vůbec dobře provést. Aby správně držel laboratorní nářadí a aby dokázal poznat, proč udělal chybu. Řadu měsíců děláte pokusy, které vám nejdou, nevychází a vy nevíte proč. Takže se učíte pracovat s obrovskou frustrací a s dlouhodobým nezdarem. Člověk se někdy ptá, jestli má vůbec cenu pokračovat. Ale věda je z velké části právě o vytrvalosti. O tom, že i když desetkrát něco nevyjde, po jedenácté to třeba začne dávat smysl.

Kdo ze známých osobností z vědecké sféry vám byl během studia nebo výzkumu motivací nebo vzorem?

S žádným konkrétním vzorem jsem do studia nevstupovala, spíše mi taková inspirace zpočátku chyběla. Nestudovala jsem s cílem dosáhnout něčeho výjimečného, ale z upřímné lásky k přírodě a touhy ji lépe poznat. Až později, v průběhu studia, jsem objevila řadu obdivuhodných osobností, jako například Marie Curie nebo Rosalindu Franklin. Přesto bych neřekla, že by některá z nich byla přímo mým vzorem, spíš jsem je obdivovala. Vědecký život je vůbec fascinující, vědci jsou lidé, kteří věnují své práci úplně všechno a často v sobě spojují výjimečný intelekt s neuvěřitelnou pracovitostí.

Ovlivnilo Vás Vaše působení ve vědeckém světě i jinak?

Ano, například v přemýšlení o budování rodiny a vztahu mezi matkou a dítětem, když se matka naplno věnuje vědě. Věda chce hodně – čas, soustředění, energii. A zároveň rodina potřebuje totéž. Dlouho jsem přemýšlela, jak to skloubit.

A dá se skloubit práce vědce a rodina?

Je to velké téma. V Česku převládá názor, že dítě má být s matkou. Když se žena vrátí do práce po roce, společnost to často vnímá negativně, může být považována za špatnou matku. V Anglii je to jinak – očekává se návrat po půl roce. Mají tam jesle, školky, systém. A když se do roka nevrátíte, vypadáte jako málo ambiciózní. Je to tam normální a vyrostli tam takhle všichni. Každá země má jinou kulturu.

Nakonec záleží na tom, jaké hodnoty si nastavíte. Pro mě bylo nepředstavitelné svěřit dítě chůvě. Chtěla jsem být se svými dětmi, ale zároveň jsem se nechtěla vzdát vědy. A musela jsem si přiznat, že obojí naplno zvládnout současně není jednoduché. Často jde o těžké volby.

Vypadá to, že je působení ve vědě jednodušší pro muže?

Myslím si, že je důležité o tom mluvit – hlavně s mladšími ženami, které o vědě uvažují. Aby věděly, že je to náročné, ale ne nemožné. Mám spoustu kamarádek ze zahraničí, které se vědě věnují velmi úspěšně a zároveň mají jedno nebo dvě děti. Klíčová je dohoda s partnerem – jestli svěříte dítě chůvě, nebo si uvědomíte, že je pro vás rodina důležitější než vědecká kariéra. Každý to má jinak. Důležité je vědět, co je pro vás v životě důležité – a podle toho se rozhodnout.

Máte pocit, že by se vysoké školy měly více zaměřit na podporu studentek a mladých vědkyň?

Ano, určitě. Mnoho žen, které o vědě uvažují, si nejsou jisté, jestli to zvládnou. Nejen po stránce odborné, ale i osobní. Vysoké školy by měly jasně ukazovat, že věda není jen pro vyvolené, ale že s dostatečnou podporou to zvládne každý, kdo o to má zájem. Zvláště ženy potřebují vědět, že je normální mít pochyby nebo si dávat pauzu kvůli rodině, a že to neznamená konec kariéry. Pak bude ve vědě více lidí, kteří ji dělají s nadšením.

Ovlivnila Vaše práce nějak výchovu vašich dětí nebo jejich zájmy?

Určitě ano. Uvědomila jsem si, že každá rodina má své vlastní „rodinné bohatství“ – něco, v čem je silná a vyniká, co se v ní přirozeně předává dál. Někdo má herectví, jiný třeba řemeslo. A děti v tom vyrůstají, aniž by si to uvědomovaly – nasávají to. U nás to byla věda a hudba. Já hraji na klavír, moje děti taky hrají. A co se týče vědy – mluvilo se o ní u nás doma pořád. Děti znaly pojmy, které by jinak neznaly, a hlavně se naučily přemýšlet „vědecky“ – ptát se, hledat, ověřovat si informace. Takže ano, určitě je to ovlivnilo.

Protože v současné době pracujete jako pedagožka na základní škole, jak hodnotíte úroveň výuky přírodních věd?

Bohužel musím říct, že úroveň vzdělání u nás skutečně klesá – a nejen podle pocitu, ale i podle tvrdých dat z mezinárodních šetření. Výrazný propad je v matematice, přírodních vědách i čtenářské gramotnosti. A to mě mrzí. Myslím si, že už to brzy ovlivní schopnost společnosti tvořit hodnoty. Protože to, co nemáme v hlavě, za nás umělá inteligence opravdu nevyřeší.

Co podle vás za tím poklesem stojí?

Částečně v tom vidím kulturní posun – možná jako reakci na to, jak tvrdě musely pracovat generace před námi, tak teď je čas si ulevit? Také často slýchám, že „chemie je k ničemu“. Ale není. Jen je těžké udržet úroveň, když proti vám stojí i rodiče, kteří říkají dětem, že se to děti učit nemusí. Přitom vzdělání není o tom, jestli to využijete doslova. Každý předmět rozvíjí mozek, paměť, myšlení – a to se jednou hodí v čemkoliv.

Často se děti ptají: „Proč se to učíme? A k čemu nám to bude?“ Chápu je a vím, že je to přirozené, ale žáci by si měli tyto otázky klást s tím, že opravdu chtějí slyšet odpověď, ne je použít jako výmluvu. Takže se snažím odpovídat a ukazovat jim, že každý nový pojem nebo fakt rozšiřuje jejich schopnost vnímat svět do hloubky.

Co byste poradila dnešním studentům, kteří o vědecké práci uvažují, ale třeba si ještě nejsou jistí, jestli je to pro ně ta správná cesta?

Řekla bych jim, že nejdůležitější je zájem. Pokud vás něco opravdu zajímá, nenechte se odradit tím, že je to těžké nebo že vám někdo řekne, že to nezvládnete. Věda není o tom být nejchytřejší v místnosti, ale o tom vydržet, klást si otázky a hledat odpovědi. A je úplně v pořádku nevědět hned všechno. Důležité je chtít věcem porozumět. Následně si tu cestu najdete. A i kdyby se z vás nakonec nestali vědci, tak to, co se při studiu vědy naučíte – přemýšlet kriticky, být trpěliví, nevzdávat se – vám zůstane a pomůže i v úplně jiných aspektech vašeho života. A dále, dnes je celá řada stipendií, takže pokud máte možnost, běžte studovat do zahraničí.