Ani ne tři týdny po zahájení nového školního roku se třídy 5.S a 3.A sešly na Hlavním nádraží, aby zahájily svou cestu za poznáváním nejstaršího českého národního parku. Po několikahodinové cestě vlakem i autobusem nás čekal výšlap k Rýchorské boudě, kde jsme měli být těch několik dní ubytovaní. Cestou jsme však nebyli vyčerpáni natolik, abychom si nechali ujít procházku krásnou přírodou, a tak jsme už za chvíli měli namířeno do Rýchorského pralesa. Choroše a poválené stromy obrostlé mechem zdržovaly fotografy a ostatní sváděly k trhání houby či borůvky, které rostly všude kolem. Avšak i v takovém člověkem nedotčeném pralese jsme narazili na lidské stavby – bunkry z období před druhou stvětovou válkou.
Druhý den ráno jsme vyráželi brzy, čekal nás výšlap na nejvyšší vrchol ČR. Na cestu jsme od milé paní domácí obdrželi buchty jako Honza z pohádky. Kouzelného dědečka jsme bohužel nepotkali, Krakonoše také ne. Kousek pod vrcholem nás čekalo překvapení v podobě větru o rychlosti téměř 90 k m/h. Nicméně i tuto překážku jsme překonali a nejvyšší vrchol České republiky nakonec zdolali. Stálo to za to, sluníčko svítilo a výhled byl opravdu překrásný. Myslím, že na výstup budeme dlouho vzpomínat, a to nejen díky bolavým nohám a puchýřům.
[slider crop=“yes“ slide1=“/wp-content/uploads/rychory4.jpg“ slide2=“/wp-content/uploads/rychory5.jpg“ slide3=“/wp-content/uploads/rychory6.jpg“][/slider]
Také další den nám počasí přálo. Tentokrát jsme se vydali do nedalekého Žacléře na prohlídku hornického skanzenu Důl Jan Šverma. Natáhli jsme si pláště proti špíně a helmy spíše pro parádu. Po téměř dvouhodinové prohlídce a výkladu jsme zjistili, že být horníkem není žádná legrace.
Poslední dopoledne si někteří z nás zopakovali procházku Rýchorským pralesem, jiní dali přednost útulné jídelně a deskovým hrám. Myslím, že jsme si čas strávený v Rýchorách opravdu užili, z velké části také proto, že nám vyšlo krásné babí léto a pršelo pouze v noci.
Děkujeme panu profesoru Dostálovi a Cieslarovi, že nám umožnili protáhnout naše kostry ztuhlé z věčného sezení ve školních lavicích.
Petra Oulická, 5.S
