Banalita zla – termín, který od prvního použití Hannah Arendtovou při soudním procesu s Adolfem Eichmannem vyvolal obrovskou kontroverzi a její odsouzení širokou společností. Aktuálnost a stálá kontroverze kolem tématu se dá doložit horlivou debatou, která po zhlédnutí filmu Hannah Arendt následovala. Do ní a současně do filmové noci se zapojili nejen současní studenti napříč třídami s profesory různých předmětů, ale také bývalí studenti, kteří i díky současnému studiu vysoké školy měli obohacující postřehy a zajímavé komentáře. Vzhledem k zastoupení různých generací jsme mohli v konverzacích pozorovat posuny v myšlení a názorech různých věkových skupin na tutéž skutečnost.
Téma zločinu a trestu nastolené v prvním filmu jsme neopustili. Naopak, doprovázelo nás celý páteční večer a sobotní dopoledne. (Jelikož filmy této filmové noci byly, oproti předešlé, vybírány nikoli podle země produkce, nýbrž právě podle tématu.) I přesto, že jeden z vybraných filmů se jmenoval „Nikdy neodvracej zrak“, bylo velmi těžké tuto radu následovat. Na první pohled velmi tíživá a závažná témata se profesorům Bořkovcovi a Cieslarovi podařilo proložit filmy, které nás nenechaly na sklonku noci v slzách, nýbrž nám ukázaly, že existuje naděje, ač není zřetelná a dobře uchopitelná. Takže jsme nemuseli jít spát v otřeseném stavu.
Téměř všechna díla, především ale filmy „Dozvuky“, „Předčítač“ a „Kawasakiho růže“, se dotkla tématu viny a jejího přenosu na další generace. Jsou synové zodpovědní za zločiny svých otců? Je minulost překážkou budoucnosti? Někdy po filmu následovala rozprava, někdy slzy a někdy jen velmi dlouhé ticho…
Navzdory tomu, že pár z nás odcházelo domů bez bundy a pouze v papučích, jelikož si už skoro tradičně zapomněli věci přenést z hlavní budovy do pavilonu, jsme společně prožili příjemný večer, kde se vedle přívalu skvělých filmů našel také prostor pro hlubší poznání studentů napříč třídami.
Ema Slavíčková, 6.S