Náš lyžařský výcvik začal dlouho slibovaným putováním do kopce k chatě, které naše dějepisně zdatná třída neváhala nazvat „Solným pochodem“.
Další den už jsme šli na svah. Bylo hezky. Prašan, slunce, modré nebe, akorát trochu zima. Rozdělili jsme se na tři družstva a s nimi jsme spokojeně brázdili zasněžené kopce. Následujícího dne však hřejivé slunce pasátů vystřídaly kruté vysokohorské monzuny, takže ti vzdělanější z nás mohli na větvích kolem sjezdovek pozorovat naváté sněhové drůzy a agregáty.
Další dny jsme se tedy věnovali pilování lyžařského stylu a poslouchání přednášek typu: Bezpečnost na sjezdovce, Mazání lyží nebo Historie lyžování.
Toto dlouhodobé snažení nám umožnilo se čtvrtého dne vydat na celodenní lyžařský výlet, kde bylo tak krásné počasí, že ani nebylo třeba kvadratické rovnice, abychom přišli na to, že rychlost větru je „fakticky hodně velká“.
Předposlední den jsme vyrazili na celodenní běžkařský výlet po „nakloněné rovině“. Opravdu silně nakloněné rovině. Po cestě do Strážného jsme přišli bezmála o šestinu expedice, která se musela z nejrůznějších důvodů vrátit na chatu. Naše kletby a nadávky se rozplývaly do chladného ticha bělavé mlhy.
Zkrátka a dobře, lyžařský výcvik jsme si všichni moc užili.
Ema Kándlová, studentka 2.S