Letošní imatrikulace nových studentů Gymnázia Oty Pavla proběhla v aule radotínské základky. V sále sedělo plno rodičů a jiných příbuzných, dmoucích se pýchou nad tou nadějnou mládeží, a jak zaznělo, budoucí elitou národa. Koutkem oka jsem zahlédla i pár studentů z vyšších ročníků. Přítomna byla i paní ředitelka, která hned na začátku akce pronesla milý vítací projev. Oba šikovní moderátoři (Julie Brabcová, 4.A a Michal Starý, 6.S) představili třídní profesorky Janákovou i Krupovou, perouce se s mikrofony přečetli jména imatrikulovaných, předali každému osobní dáreček jako poselství z maturitních tříd, uvedli
sbor i sbormistryni. Zaznělo mnoho skutečně upřímných slov, jak z úst matek třídních, tak z úst obou sympatických maturantů. Obrazně, v opisech i přímo jim všichni přáli mnoho zdaru do začátku jejich cesty ku vzdělávání, dospívání, prostě do života.
Řečníky a slavnostní stisky rukou prokládala svým zpěvem Columbella. Při hromadném nástupu primánů a prváků zapěla do zad posluchačů Gaudeamus igitur, po projevu paní ředitelky pak totéž v repetici, ale tentokrát už na pódiu a v českém aktualizovaném překladu. Zazněly americké spirituály, jeden „osvobozený“ Ezop, oblíbená česká Což se mi, má milá a v premiéře brazilská Samba Lele. Při sambě se jinak poněkud prkenný sbor trochu rozpohyboval, dokonce snad i malounko rozvlnil, slušně vyrovnaný zvuk doplnilo i několik drobných bicích nástrojíků… Byla jsem moc ráda, že jsem na konci skladby dokázala tu rozjetou bandu ubrzdit.
Zpoza černých bočních šál na jevišti jsem poctivě sledovala jednoho každého dekorovaného studenta, v duchu se radovala s nimi, potěšeně sledovala jejich sváteční až slavnostní šaty, obleky, až róby. Nezbývá než popřát jim všem i za sebe: Buďte u nás vítáni a šťastni. Ať se vám daří!
Michaela Šreinová
