Letošní předávání se neslo v trochu jiném duchu než obvykle a rozhodně nemohu být coby velmi zainteresovaná osoba úplně objektivní. Nicméně některé věci platí…
Celá akce začala tím, že nezačala, tedy rozhodně ne podle plánu. Vlak s mnoha absolventy a jejich rodiči měl zpoždění, takže zpočátku se čekalo. Nikoho nepřekvapilo, že mezi pozdě přišedšími byl nejmenovaný student 4.A, který chodí pozdě všude a vždy. Tento jeho zlozvyk se mi nepodařilo potlačit ani během celých čtyř let. Dokázal chodit pozdě i on-line.
Slavnostní předávání moderoval – velmi zdařile – velmi mladý student Šimon Pučelík (2.S). Nejprve zodpovědně domlouval a organizoval, pak elegantně vítal, uváděl, četl jména absolventů… Je radost s ním spolupracovat. Na pódiu se ve svižném tempu střídali řečníci, jejichž výstupy doplňovala Columbella, dirigovaná lehce pohnutou třídní. Hudební vsuvky byly jakž zdařilé a měly vzestupnou kvalitu. Takže nejhůř dopadla první osvobozená píseň Život je jen náhoda a nejlépe ty dvě lidovky na konci, Což se mně má milá a Sedlák. Ne ten pan profesor, nýbrž takový jeden sedlák obyčejný, až obecný, co jede se zrním do mlejna.
Na akci zazněly tři projevy, jeden dost podrobně shrnující šestileté i čtyřleté studium, jeho průběh a některé významné události ze života obou tříd z úst třídního profesora Tomáše Dostála, další pak velmi pěkný, moudrý a silně emotivní projev pana zástupce Pavla Novotného. Použil krásné podobenství o otci a synovi na kole. Jak a kdy si vymění pozice a jak důležité je umět říct to šup šup laskavě. Dojal mě. Poslední krátkou – aspoň doufám – řeč jsem pronesla já. Na tomto místě bohužel nemohu doplnit nic moc k jejímu obsahu, neboť si to prostě nepamatuju. Jen velmi mlhavě si vzpomínám, že jsem mluvila o cestičkách studentům vyšlapávaných, z jedné strany rodiči a z druhé strany kantory. Všichni absolventi bravurně zvládli vyšplhat po strmých schůdkách na podium a podepsat protokol o maturitní zkoušce. Všechno v klidu, s elegancí a úsměvem.
Následovaly milé osobní rozhovory, děkování, květiny, dárečky, další stisky rukou a úsměvy. Úsměvy na všech na stranách, v obou třídách. Tu a tam i lehké dojetí. Snad smím říct, že se akce vydařila. A mně bude po té mé bandě mizerné smutno. Co se dá dělat. Tak to prostě chodí.
Michaela Šreinová
