Rýchory 17. – 20. 9. 2024
„Pojede se, nebo ne?” Tato otázka byla hlavním tématem, které se řešilo pár dní před naším odjezdem. Česko zasáhly velké povodně a hrozilo, že by se naše exkurze zrušila úplně. To se naštěstí nestalo a naše banda se mohla vydat do divokých Krkonoš pouze s jednodenním zpožděním.
Výprava 2.A začínala na Hlavním nádrží, ze kterého jsme dorazili, s pár přestupy, až do Svobody nad Úpou, kde následoval krátký rozchod na dokoupení všeho, co jsme doma zapomněli. Došlo dokonce i na bačkory. Po nákupech už na nás čekal dlouhý kopec k naší základně – Rýchorské boudě. Po namáhavém výkonu jsme konečně dorazili do cíle a s nadějí, že nás čeká trochu odpočinku, nás čekal jen další výlet. Vydali jsme se trochu prozkoumat okolí a nasát krásy místní přírody. Večer na nás čekal člen KRNAPu, který nám povyprávěl o Krkonoších, o tom, jak je třeba je chránit, co pro to můžeme udělat my, nebo o tom, jak mohou být Krkonoše vlastně nebezpečné a nepředvídatelné. Poté už jsme se šli všichni uložit ke spánku.
Druhý den nás už čekal celodenní výlet do Žacléře a místního uhelného dolu. Prošli jsme si celý areál, dokonce jsme zvládli vyšplhat (ti bez závratí) na těžní věz až do 50 metrů. Po konci prohlídky jsme došli až do centra samotného Žacléře, kde následovala rychlá pauza na kávu, dort, nebo třeba i klobásu. Nevadí, každý máme jiné chutě. A jak už to tak bývá, když se jde z kopce, pak se musí jít zase do kopce, to znamenalo opět onen vyčerpávající krpál k chatě.
Poslední turistický den jsme zakončili výšlapem na naši nejvyšší horu, Sněžku. I přes obrovský vítr a mrazivých 8 stupňů jsme zvládli udělat skupinové foto. Jako odměnu jsme si dopřáli kakao s vysokohorskou přirážkou a mohlo se cupitat zase dolů. Už po třetí za náš pobyt jsme opět museli vylézt finální kopec k naší boudě, musím ale říct, že se všem lezl s lepší pocitem, když už jsme věděli, že zítra ho půjdeme jen dolů. Na chatě jsme si užili poslední večer a další den ráno jsme vyrazili směr Svoboda nad Úpou na náš vlak zpátky do Prahy.
Tím náš výlet skončil, ale troufám si říct, že i přes všechna bolavá kolena, rýmičky, puchýře, chytání signálu a stěžování si, jak je ten kopec ještě dlouhý, jsme si to všichni opravdu užili a určitě budeme mít na co vzpomínat.
Adéla Hrubá, 2.A
