Před odjezdem studentů na adaptační kurz v jejich pocitech nejspíše probíhal boj mezi nervozitou a těšením; těšení se však stávalo jasným vítězem. Po příjezdu hladkém jako průchod nože máslem se všichni zabydleli ve svých dočasných domovech, tedy „útulných“ chatkách na malebných „hráškových” březích Orlíka.
Poté jsme se po dobrém obědě počali seznamovat s různými aktivitami ze vskutku nabitého programu, který ve středu čítal kupříkladu „tělesnou“ signální šifrovačku. Dále jsme při prolézání „pavučinou“ se vzájemnou pomocí poznali, že každý je z podstaty sobě vlastní tak trochu Spiderman. Při řazení se na kládě dle různých faktorů nám připadlo, že udržet se na kládě vskutku není nasnadě… Zlatým hřebem prvního dne se stala procházka nočním lesem, na níž bylo nejděsivější dosti možná drobné riziko zvrtnutého kotníku….
Poté, co jsme se z namáhavého seznamování dorůžova vyspali, bylo načase pustit se do dalších činností. Zalyžovali jsme si na dřevěných lyžích – a nejen plavaní je od té doby synchronizované. A pokud jste si do tohoto okamžiku mysleli, že člověka si nelze posílat jako balónek, pak jste na omylu – zbořili jsme vám tento mýtus hrami postavenými na důvěře, jejichž vrcholem byl takzvaný (a zřejmě lehce obávaný) pád důvěry. A opět nesmí chybět zlatý hřeb, tedy slanění z několikametrové skalky, při němž jsme všichni (někteří nově) přišli na skutečnost, že člověk opravdu není tvorem létavým.
Společně s pátkem přišlo i závěrečné kulturní okénko se sympatickou tváří divadelního představení, ve kterém se naše moderní „mladistvá“ pohádka O Sněhourovi a sedmi trpaslicích těsně umístila na zlatém „bidélku“. A slovíčko závěrem: Pokud by se spolu nějací lidé vsadili, dozajista by vyhrál účastník mínící, že bychom se s radostí na podobnou akci vypravili znovu.
Natálie Veselá, 1.A
Poznámka třídního, respektive třídní: Autorka se skromností sobě vlastní nepopsala podrobněji závěrečné divadlo. Byla to pantomima skvěle doprovázející čtený text pohádky. Celá modernizovaná verze Sněhurky byla, představte si, ve verších!
