Viděli jste někdy základní kameny budovy, jejíž výstavba rozproudila vlastenecké
cítění národa českého? My ano, jelikož jsme v pátek 2. 11. 2018 navštívili Národní divadlo. Stoupali jsme do nebes, a to doslova. Naše komentovaná prohlídka pro třídy 5.S a 3.A začala v diváckých šatnách, které dříve sloužily jako baletní sál. Zde jsme se dozvěděli obecné informace o divadle. Například, že divadlo záhy po svém otevření v roce 1881 vyhořelo a muselo být rekonstruováno.
Sestoupili jsme k základním kamenům, které skrývají mnohá tajemství. Blok z Louňovic na Černokostelecku ukrývá fotografie, filmy, ale i zakládací listiny divadla.
Národní divadlo ohromí asi každého, například stropní malba Františka Ženíška
zobrazující osm alegorií mi připadá obdivuhodná. Celé divadlo zdobí podobné motivy, například mimika, epika a tanec. Takové sjednocení podtrhuje finální vzhled divadla, které tak působí kompaktně. Vzpomněli byste si na jména obou architektů? Josef Zítek sice vyhrál soutěž pro první budovu, ale po požáru se rekonstrukce ujal jeho žák Josef Schulz. Za zmínku stojí ještě dvě jména, a sice Mikoláš Aleš a František Ženíšek. Přestože první jmenovaný je veřejnosti známější, jsou to malířské schopnosti právě druhého umělce, které v divadle převažují. Aleš byl výborným kreslířem, ale „barvy“ musel přenechat Ženíškovi.
Galerie a balkony poskytly další místa, diváky tak žádaná. Z hlediště první galerie
jsme si mohli zblízka prohlédnout lustr, který honosnost a eleganci interiéru jen podtrhuje. Po rekonstrukci v roce 1883 byl nahrazen elektrickým a Národní divadlo se tak zařadilo na první příčky pomyslného seznamu evropských divadel využívajících elektrického proudu.
Čím výš jsme stoupali, tím víc se nám Praha ukazovala jako na dlani. Není tedy
divu, že výhled z terasy nám vyrazil dech. Mistrovské trigy, trojspřeží z dílny Bohuslava Schnircha představují hlavní dominantu terasy. Naneštěstí se autor nedožil jejich instalace.
Budova působí jednoduše majestátně. Věděli jste, že z důvodu ne příliš optimálního rozložení pozemku má divadlo půdorys lichoběžníku? Zkuste se někdy podívat na stropní malby v postranních schodištích a přesvědčte se sami. Kterou ze scén Národního divadla máte nejraději? Operu s jejími melodiemi, činohru a její přednes, balet s jeho lehkostí, nebo inovativní Laternu magiku? Vzpomněli byste si, kdo namaloval oponu před a po rekonstrukci? Tu první vytvořil právě Ženíšek, ale po požáru měl tolik práce, že novou oponu přenechal na starost Vojtěchu Hynaisovi. Nakonec snad jen dvě otázky. Skončí jednou divadlo tak, jak jednou začalo, tedy Smetanovo Libuší? A skončí vůbec někdy?
Anna Zelená, 5.S
