Letošní školní rok jsme zahájili netradičně – vyjeli jsme na výlety. Myslím, že to byl velmi dobrý nápad, protože studenti měli možnost začít méně formálně a mohli se znovu poznávat a sbližovat v rámci svých tříd. Načerpali jsme síly a o to líp se nám vrhalo do další práce. V jednotlivých textech se dočtete o tom, kam se která třída vypravila a co jsme společně zažili.
Pavlína Krupová
Atraktivní adaptační akce 1.A
Myslím, že většina z nás byla z přestupu na novou školu mezi úplně nové lidi velice nervózní. Téměř nikdo nevěděl, mezi jaké lidi pojede na ty necelé tři dny a bude je vlastně dále vídat následující čtyři roky až do maturity ve škole. Nakonec se ale z celé té nervozity vyklubal velmi dobrý kolektiv, do kterého každý po svém zapadl. Hráli jsme spolu mnoho seznamovacích her, při kterých jsme se měli lépe poznat, ale i tak si myslím, že většina z nás se mnohem více poznala během volna na pokojích nebo až v prvním týdnu školy. Měli jsme také lépe poznat naší třídní paní profesorkou Janou Stenskou a jsem přesvědčena, že jsme si ji určitě všichni oblíbili. Všechny hry, které pro nás naši vedoucí připravili, byly v nějakém směru zábavné, zajímavé a měly určitý přínos pro zcela nový kolektiv. Ale ze všech seznamovacích aktivit a her u nás snad nejvíce zanechala stopu „přídavná jména“. V této aktivitě šlo o to, že si měl každý vymyslet přídavné jméno ke svému křestnímu jménu, které začínalo na stejné písmeno jako jeho jméno, například atraktivní Adam. Mělo nám to pomoct se zapamatováním všech jmen v naší třídě a většině to určitě pomohlo, dokonce některé z přídavných jmen, která byla opravdu nezapomenutelná, používáme i dnes.
V. Adamíková, 1.A
Adaptační kurz 1.S
Na začátku školního roku se konal třídenní adaptační kurz naší třídy, a to v RS Šlovice Hřebečníky.
Tento kurz mi pomohl seznámit se s novými spolužáky. Největší výzva byla, že jsem z naší třídy nikoho předtím neznala. Bála jsem se, že nezapadnu, ale myslím si, že tento adaptační kurz to změnil.
Kamarádku jsem si našla už v autobuse, to ale nebyl ještě zdaleka konec. Kamarádky jsem si našla i na pokoji, první společná zábava bylo povlékání postelí a myslím si, že na to těžko některá z nás zapomene. Hry, které jsme hráli, jsem povětšinou neznala. Byly to zábavné hry a skoro vždy jsme se u nich zasmáli (např. lanovka, telegraf, ovčák…)
Myslím, že díky tomuto adaptačnímu kurzu jsme se lépe a rychleji seznámili.
Andrea Macharáčková, 1.S
Vodácký výlet na Sázavě
Školní rok jsme letos s 2.A začali poněkud uvolněně, a to sjížděním řeky Sázavy. Počasí bylo jak na objednávku a instruktoři se vzorně starali o naše bezpečí i zábavu.
V pátek 3.9. se celá třída sešla v Praze na Hlavním nádraží. Vlakem jsme společně dojeli do Zlenic, kde na nás již čekalo vybavení a instruktoři Tomáš a Kemo. Do barelů jsme si dali potřebné věci na loď a instruktoři nás poučili, jak správně loď ovládat. Přibližně po pěti minutách, co jsme nasedli do lodí, Julča s Helčou vyzkoušely teplotu vody, neboť se hned cvakly. Úsek, který jsme v pátek jeli, měl celkovou délku 18 km a pět jezů. Voda byla první den pomalá, a tak nám instruktoři konec etapy zpestřili hrami na lodích. A málokomu se povedlo zůstat v suchu! V kempu v Týnci nad Sázavou jsme si postavili stany a vydali se do města, kde jsme dostali rozchod. Sešli jsme se až v půl deváté u táboráku, kde jsme vydrželi, dokud nám kolem půlnoci nedošlo dřevo. Ráno jsme si sbalili věci a stany a vyrazili jsme na dobrodružnější úsek řeky Sázavy. Za sobotu jsme ujeli 16 km se 7 jezy a mnoha peřejemi. V Pikovicích jsme náš výlet na lodích zakončili, rozloučili se s instruktory a vlakem jsme se zase vrátili do Prahy.
Naštěstí nám na tento víkend vyšlo hezké počasí, takže jsme se mohli i vykoupat (někdo chtěně, někdo nechtěně). Myslím si, že výlet jsme si všichni moc užili a už se těšíme na další podobné zážitky.
Viktorie Šejvlová, 2.A
Výlet 2.S
V pátek 3. 9. 2021 jsme se třídou a v plné polní vyrazili do Jetřichovic poblíž Děčína, abychom si prohlédli tamější památky. Jakmile jsme postavili stany, vypravili jsme se k Dolskému mlýnu, kde se točilo několik pohádek (např. Pyšná princezna nebo Čertova nevěsta). Další den byl na programu celodenní výlet k Pravčické bráně kolem nádherných pískovcových skal, cestou zpátky jsme se kus svezli loďkou skrz Edmundovu soutěsku. V neděli už jsme pouze sbalili stany a vyrazili zpět.
Lucie Šnoblová, 2.S
(Ne)tradiční výlet do Pošumaví
Jistě stojí za zmínku, že naše třída se v určitých ohledech pyšní až nadlidskými schopnostmi. Poslední příchozí totiž (téměř) doslova naskočili do rozjíždějícího se autobusu, zázraky (prozaicky řečeno bohužel jen úspěšně zvládnuté cestování z bodu A do bodu B) se však děly i ve 21. století.
Cestou z Rabí do místa ubytování, tedy Žichovic, jsme se kolektivně snažili odolat pokušení ustavičně se vzdělávat, žízeň po vědění však zvítězila. Šumavskou krajinou, vybízející k poetickým myšlenkám i zatvrzelé prozaiky, se rozlehly názvy rostlin a živočichů z tematických prezentací pana profesora Koubka.
Páteční odpoledne se neslo ve znamení všeobecné pohody. Nohy nás zanesly na tajemnou mýtinu s mohylou postavenou čtrnáctiletému chlapci zabitému při invazi, a stihli jsme dokonce založit pár nových lesních cestiček. Procházka po okolí se však zdařila pouze z poloviny, jelikož bohužel vypadáme příliš chytře na to, abychom mohli tvrdit, že jsme neviděli spoustu cedulí zakazujících vstup do místního překrásného zatopeného lomu.
Sobotní výlet do Sušice, města proslulého zápalkami, nás zavedl nejprve do Muzea Šumavy, kde jsme kromě unikátního mechanického betlému a bezpočtu sirek mohli zhlédnout i jednu takovou v gigantickém provedení, a světe div se, funkční! Slibované Váchalovy obrazy se nekonaly, asi jsou v Kašperských Horách. Jelikož se naštěstí nepohybujeme stejným způsobem jako zcela raritní ovčí stádečko zabudované do mechanického betlému, tedy couváním, zašli jsme si i na sušickou pouť. Cestou jsme potkávali budovy a kopce, jejichž miniatury jsme viděli v betlému. Na pouti si někteří (především však některé!) pohrávali s výdrží svých žaludků při návštěvě různých atrakcí.
V životě člověka motivují různé skutečnosti, mezi něž neodmyslitelně patří například postel a spánek. Zmíněné způsobilo, že se při zpáteční cestě spojené s návštěvou krásného kostela svatých Andělů Strážných většině studentů se za patami jen prášilo, div že nepadaly nové rychlostní rekordy.
I když se dny již krátí a teploty pozvolna klesají, totéž se nedá říci o vzájemných vztazích našeho kolektivu, k jejichž prohřátí přispěl jistě i večerní táborák s buřty, kytarou a písněmi.
Tak se mi zdá, že nám ve třídě vzniká nová, šumavsko-žichovická tradice…
PS: Pokud si čtenář větu v prvním odstavci týkající se autobusu vyloží i jako všeobecně platnou metaforu, rozhodně se nebude ve svém pohledu na 3.A mýlit….
Natálie Veselá, 3.A
VÝLET DO ROZTOK U PRAHY 3.S
Náš výlet započal na Masarykově nádraží. Všichni až na vlak přijeli v čas. Naštěstí vlak přijel celkem brzo, takže jsme se na nádraží moc dlouho nenudili. Cesta vlakem byla plná smíchu. Všichni jsme se moc těšili na noc daleko od rodičů. Jakmile jsme přijeli do Roztok, smích nás přešel. Před námi byl obrovský kopec, který jsme museli vyjít, abychom se dostali do skautské osady. Kopec jsme nakonec hravě zdolali a už nám nic nebránilo v cestě. Areál se nám ihned zalíbil. Rychle jsme si dali věci do chatek, abychom si stihli zahrát hru, kterou pro nás paní profesorky připravily. Moc nás to bavilo. Hodně jsme si zaběhali a otestovali naše znalosti českých a zahraničních filmů a seriálů. Po hře následovala večeře. Specifikem naší třídy je dělat na každém vícedenním výletě palačinky. Takže překvapivě ani zde nechyběly. Po večeři bylo volno a začali jsme se postupně scházet u táboráku, kde jsme si společně zazpívali. Potom byla volná zábava. Kolem jedné ráno nás paní profesorky zahnaly do chatek, abychom nerušili noční klid. Zábava však neskončila. Na chatkách jsme si povídali a smáli se ještě hoodně dlouho. Budíček jsme měli v osm hodin. Všichni velice čerství jsme po snídani začali uklízet osadu. Poté, co to přišla paní majitelka zkontrolovat, jsme běželi na vlak. Naštěstí jsme vlak stihli. Všichni jsme si to moc užili a děkujeme paním profesorkám Jirouškové a Duroňové, že ho pro nás zorganizovaly.
kolektiv 3.S
Výlet Botičským údolím
Se začátkem září přišlo i příjemné vakuum, ve kterém sice chodíme do školy, ale ještě jsme se nestihli začít učit. My jsme toto období využili k výletu Botičským údolím. Začínali jsme u Hostivařské přehrady, tam zájemci rovnou zhlédli hradiště Hostivař, tedy spíš jeho zmenšený model, opravdové hradiště zde již nějakou dobu nestojí. Celou cestu nás provázela milá společnost dvou australských ovčáků, kteří se nikdy nepřestali vířit po blízkém okolí. Místy nás překvapil složitý terén, cesta byla rozbahněná a my museli opatrně volit, kam šlapat a kam ne. Všechny tyto potíže však anuloval pohled na pštrosy, které jsme po cestě potkali. Náš výlet byl zakončen v polích, odkud jsme se autobusy odebrali zpět na Smíchovské nádraží.
M. Kreuzzieger, 4.A
Blízká historicko-literárně-znovuseznamovací setkání 4.S
Hned 2. září, po rozjezdovém dni ve škole, jsme se spolu s paní profesorkou Krupovou a panem profesorem Bořkovcem vydali do kempu v Plasech u Plzně. Pro naši čtyřdenní exkurzi byl ideální z několika důvodů. Jednak se v jeho okolí nachází řada architektonicky zajímavých staveb a jednak se přímo v kempu dalo využít několik sportovišť, která nezůstala nevyužita. Jedním z cílů exkurze bylo seznámit se se stavebními slohy, což bylo snadné, když jsme všechny zmiňované prvky a typy budov viděli před sebou. Další cíl byl o něco méně intelektuální: trochu si zvyknout na to, být zase spolu. Téměř po roce, kdy jsme se skoro neviděli.
Během tří dnů jsme denně nachodili minimálně 15 000 kroků, jelikož jsme se pod vedením našich profesorů courali po památkách ve Starém Plzenci, Plzni a Plasech, chodili jsme po silnici i v hlubokém lepivém bahně v listnatých lesích. Každé místo, hezké či méně lákavé, jsme využili ke společnému čtení z knížky izraelského autora Amose Oze o křížové výpravě. Na lavičkách v našem kempu jsme začali, před večerním filmem jsme se seznámili s cestou hlavní postavy do středověkého Jeruzaléma a později jsme probírali její blouznění a depresi. Prvky jednotlivých stavebních slohů si pamatujeme, jelikož jsme každý pojem dokumentovali kreativními fotografiemi. Např. má spolužačka, která měla vysvětlit podstatu barokních volut – ozdobných spirál, udělala před kostelem kotrmelec.
Byly to ale také čtyři dny se spolužáky, které jsme dlouho neviděli, a vůbec po minulém školním roce stráveném za počítačovými obrazovkami. Každý jsme se nějakým způsobem změnili a o to zajímavější výlet byl. Bylo to, skoro jako bychom se znovu poznávali. A poznali jsme se.
L. Herknerová, M. Kolaříková, M. Emlerová, 4.S
Procházka nedalekou krajinou
Ve čtvrtek 2. září se naše třída (5.S) vydala na exkurzi do nedalekého okolí. Proč taky znát daleká místa, když neznáme ta blízká? Proto se paní prof. Svobodová rozhodla, že nás provede územím, které sama dobře zná, ale většina třídy tam ještě nebyla. Vzala nás – spolu s panem prof. Dostálem, na procházku Prokopským údolím. Sraz jsme měli na stanici metra Radlická, odkud jsme vystoupali na Dívčí hrady, kde mají výběh koně Převalského. Dále naše procházka, provázena krásnými výhledy a ostrým sluncem, pokračovala na Nové Butovice, kde byl oficiální konec. Značná část třídy zakončila procházku v Galerii Butovice obědem.
E. Horálková, 5.S
Třídní výlet do Hluboké nad Vltavou 3. – 5. září 2021
Vzhledem k událostem, které poznamenaly uplynulé dva školní roky a připravily nás tak o školní výlet v kvartě i kvintě, a navíc zabily i naše naděje na zájezd do Petrohradu, jsme ocenili možnost zahájit nový školní rok poněkud netradičně – výletem.
V pátek se nás proto asi dvě třetiny pokusilo překonat nejedno úskalí pražské hromadné dopravy, abychom z Hlavního nádraží vyrazili na jih vlasti do města, které zdobí klenot českého neogotického stavitelství poloviny 19. století, do Hluboké nad Vltavou. Tak jako odjezd z matičky Prahy i hektický přestup z rychlíku na místní přípoj v Českých Budějovicích byl korunován úspěchem, a tak již nic nebránilo, abychom svůj třídenní pobyt zahájili návštěvou místní pobočky zemědělského muzea v zámečku Ohrada. Z vitrín na nás skelnými zraky zíraly vycpaniny zástupců české fauny, mohli jsme si prohlédnout řadu nástrojů nesrozumitelných názvů a neznámého účelu a nakonec nás rozšafná postarší průvodkyně provedla „kouzelným lesem“. Při té příležitosti byla několika z nás za správné odpovědi udělena „průvodcovská“ jednička, se kterou se v „profesorské“ už nikdy nesetkáme.
Když jsme následně doplnili síly a prázdné žaludky u přilehlého stánku s občerstvením nevalné kvality, vydali jsme se po rozpálené silnici na cestu ke „světlým zítřkům“ a cíli naší cesty – autokempu Křivonoska. Po usilovném hodinovém pochodu a úspěšném překonání celkem rušné komunikace na správnou stranu jsme se ubytovali v chatkách, které sice již zažily lepší časy, ale svému účelu slibovaly vyhovět. Navíc byl v jejich těsném sousedství od prvního pohledu kýženým účelům vyhovující kiosek s občerstvením (rozumí se nealkoholickým), takže o uspokojivém průběhu věcí příštích nebylo nutno pochybovat. Svíčková s knedlíkem, a pak „výživný“ odpočinek až do poněkud předčasného budíčku v 6.45 sobotního rána.
K zámku jsme si to rázovali po poněkud klidnější místní komunikaci a poslední čtvrtinu cesty zámeckým parkem pod korunami staletých stromů, až už se před námi v celé kráse vynořila bílá silueta budov ozdobených kolem dokola cimbuřím a korunovaných hlavní věží. Vůdce výpravy poněkud překvapilo, že tu někteří z nás byli prvně v životě, nás zas překvapilo, že jej to překvapuje. Když jsme absolvovali tři prohlídkové okruhy, byl nejvyšší čas „ulovit si“ něco k obědu, což se nám z posledních sil v místních restauracích nakonec podařilo. Nutno konstatovat, že ceny některých zdejších podniků mohou pražským směle konkurovat.
V neděli byla sice po nepatrně pozdějším budíčku původně v plánu ještě návštěva zdejší ZOO, avšak vzhledem k nebezpečí, že na nás rychlík z Budějovic v případě zpoždění „couráku“ z Hluboké nebude čekat (na přestup byly při dodržení jízdního řádu asi 3 minuty), hodnotný zoologický zážitek jsme museli oželet a do metropole jižních Čech jsme vyrazili s předstihem. Tuto cestu výrazně poznamenala srážka s pověstným blbcem v podobě místní průvodčí a vlastní návrat do Prahy pak následně periodické zastávky na trati, díky nimž jsme na Hlavním nádraží „přistáli“ se čtyřicetiminutovým zpožděním.
Na závěr snad lze s klidným svědomím jen konstatovat, že se výlet povedl, což potvrzuje i „velký Koubek“, který měl největší radost, že jsme zpátky dorazili všichni živí a v celkem nepoškozeném stavu. A nyní nás až do Vánoc čeká už jen dřina.
H. Stehlíková, 6.S
