Kabaretní detektivka o životě a díle „národního buditele“, Divadlo D21, 16. 2. 2016
Hněv proti stroji
Divadlo D21. Velký sál, známý též jako „Pyramida“. Jeviště 10 x 5m. Kapacita 90 míst. Možnost zmenšení prostoru. Příchod z pravého rohu, možný průchod za horizontem. Výhodné ceny pro neziskové organizace. To vše a nejen to se můžete o „Pyramidě“ dočíst na internetových stránkách divadla. Je tu však jedna věc, kterou tam nenajdete. Věc, pro jejíž nalezení musíte navštívit až samotné divadlo. Kreativní exploze.
Jak hlásá samotný podtitul hry, kabaretní, je vskutku to správné slovo. Na poměrně jednoduchou příběhovou kostru, tedy zatčení Havlíčka, jeho následný pobyt v Brixenu a smrt, se podařilo navěsit neuvěřitelné množství svěžích a zajímavých nápadů. Ať už šlo o hru světel, hudební vystoupení, která jako v každé správné „disneyovce“ prokládala děj a při nichž se střídavě každý herec na chvíli stával také zpěvákem (hráli se jak písně místní tvorby, tak např. písně Karla Gotta), a nebo mnohými nenáviděnou interakci s publikem, jež zde byla použita velmi citlivě. Všechny tyto „maličkosti“ působily jako tlukot srdce v oživlé mrtvole, jakou se obecně divadlo stalo.
Křížová cesta
Nic není snadné, ani být hercem. Hned po skončení představení se účinkující odebrali do šatny a následně se vrhli na rozebírání kulis, po kterém následovala zkouška nové hry. I přes to dostala posádka semináře z českého jazyka možnost prohlédnout si zákulisí, pomoci s rozkládáním kulis a prohodit pár slov s herci či samotným režisérem. Celé se to stalo součástí jedné z těch hůře zapomenutelných zkušeností
Věřím, že tvorba divadla D21 není úplně pro každého, avšak kdo v ní najde zalíbení, bude jí marně hledat konkurenci. Jak mi jednou řekl můj kamarád a herec Michal Dudek (představitel Karla Havlíčka): „Je třeba ty lidi děsit.“
Trnová koruna
„Na pohřbu Božena Němcová údajně položila na Havlíčkovu rakev trnovou korunu jako symbol mučednictví. Tuto skutečnost nemůžeme ani potvrdit, ani vyvrátit.“
Trnová koruna Karla Havlíčka Borovského si bere na paškál glorifikaci Havlíčkova „mučednictví“ a daří se jí. Myšlenka je divákovi servírována náznaky, různými symboly (např. oslí uši) a všudypřítomným pomrkáváním. Hra však nabízí obrovský manévrovací prostor pro všelijaké interpretace. A to je to místo kde boduje nejvíc, jelikož pokládám za hlavní poslání jakéhokoliv umění vyvolávat v lidech pocity a možnost promítnout do něj svou vlastní osobnost.
Jiří Benda, 3.A
