Dva dny po návratu z našeho výletu do Polska si sedám ke stolu, pojídám papriku a snažím se rozpomenout alespoň na nějaké detaily. I přesto, že jsem se tentokrát nezhostil úkolu napsat reportáž z výletu zcela dobrovolně, dám si záležet a zkusím vše vypovědět co nejpřesněji.
Nabídku na dvoudenní poznávací exkurzi k našim polským sousedům dostala 6. S a třída paralelní – 4. A. Vydali jsme se poznat nádherné solné doly Wieliczka, starobylý Krakov a hrůzné memento nacistické ideologie – vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka).
Velice brzký ranní sraz ne úplně všem vyhovoval. Odjez byl stanoven na 5:45 a sraz byl ještě o dvacet minut dříve. Cesta luxusním autobusem trvala přibližně osm hodin, nicméně dlouhou chvíli nám krátili profesoři poutavými výklady, které se vztahovaly k důležitým místům na naší trase. Prvním zastavením byl Auschwitz I. Na jednu stranu je určitě dobře, že je zpřístupněn velkým masám lidí, na stranu druhou je kvůli tomu koncipován jako turistická atrakce – obrovské parkoviště, suvenýry, směnárna peněz atd. Jedná se o první ze tří německých táborů. Byl to „pouze“ koncentrační tábor, který byl původně určen pro polské odbojáře a inteligenci. Mnohem větší, všem známý vyhlazovací tábor, je Auschwitz II Birkenau. Ten vznikl jako konečná odpověď na takzvanou židovskou otázku. Prameny se rozcházejí, ale ten nejstřízlivější uvádí, že v dnes již zničených plynových komorách bylo zavražděno přibližně 1,1 miliónu lidí. Naprostá většina Židů. Nejméně známý je Auschwitz III Monowitz – pracovní tábor vyrábějící chemikálie pro IG Farben.
Atmosféra je tu skutečně i po 75 letech velice ponurá a skličující. Autoři expozice využívají k dokreslení atmosféry netradičních prostředků – obrovské vitríny plné předmětů denní potřeby, jako jsou hřebeny, jídelní misky či krémy na boty. Jedna místnost je dokonce z poloviny naplněná lidskými vlasy, které nacistická mašinérie využívala v průmyslu. Na mne osobně nejvíce zapůsobil průchod vstupní branou s nápisem Arbeit macht frei (práce osvobozuje) a prohlídka několika podzemních cel, kde byli lidé mučeni hladem nebo byli na den zazdíváni. Navíc nám byla přidělena průvodkyně, jejíž výklad byl sugestivní. Myslím, že na všechny prohlídka silně zapůsobila. Uvědomili jsme si, že na toto nikdy nesmíme zapomenout. Musí nám to připomínat, čeho jsou lidé zmanipulováni nějakou ideologií schopni. Prohlídka zabrala i s přesuny přibližně čtyři hodiny, takže jsme byli docela rádi, když nás autobus odvezl do Krakova, kde nás čekalo ubytování a večerní prohlídka města spojená s večeří.
Další den jsme ráno všechno zabalili a odnesli do autobusu. Potom jsme posnídali v nedaleké restauraci s příjemnou obsluhou. Následně nás odvezl autobus do centra Krakova, kde nás čekala prohlídka kopce, na kterém stojí královský hrad a katedrála sv. Stanislava a Václava. Viděli jsme dokonce i draka, který nad kolemjdoucí chrlil oheň (zůstaňte v klidu – jednalo se pouze o sochu). O všem nám zajímavě a s humorem povídal statný Polák, který žil patnáct let na Slovensku, takže jsme si potrénovali i jazyk našich bratrů.
Opravdu jako třešnička na dortu nám připadala prohlídka solných dolů Wieliczka. Původně jsem se na ně moc netěšil, ale nádherné podzemí mě okamžitě přesvědčilo o mém omylu. Několik kilometrů dlouhá prohlídka 134 metrů pod povrchem se skvělou průvodkyní (měli jsme na ně štěstí) mi naprosto učarovala. Viděli jsme sochy polských králů ze soli, podzemní umělé jezero, zrekonstruované zařízení na vytahování těžkých balvanů soli nebo pohádkové sály neuvěřitelných rozměrů a s bohatou výzdobou. Upřímně řečeno se mi tato část naší výpravy líbila ze všeho nejvíce.
Tímto článkem bych chtěl poděkovat všem, kteří se jakýmkoli způsobem podíleli na přípravě našeho posledního zájezdu se školou. Zájezd se mi líbil.
Michael Jaroš, 6.S
