Obě naše třídy se pod vedením pana profesora Dostála a paní profesorky Sukeníkové vydaly v úterý 5. září nočním rychlíkem směrem Košice. Cesta to byla vskutku krušná – lidská chyba zapříčinila, že se na naši hromadnou rezervaci jaksi pozapomnělo. A fakt, že se do lehátkového kupé o rozměrech 3×2 muselo vejít šest lidí, nám do karet také úplně nehrál. Nejsme ale žádné houžve, takže ani krátký a nekvalitní šlofík nám nezabránil, abychom se těšili na první výšlap.
V Popradu jsme přestoupili na proslulé úzkorozchodné „električky“, které nás dovezly do zastávky Tatranská Lesná, nedaleko níž se nacházelo naše ubytování v penzionu Erika. Zde jsme složili batožinu a obratem jsme se vydali další električkou ku Štrbskému plesu. Ten den bylo krapet mdlé počasí, které nakonec vyústilo v hustou, nekončící mlhu. Jakmile jsme ale začali stoupat sjezdovkou, otevřely se nám výhledy na první překrásné vrcholy a štíty pokryté téměř výhradně klečí. Vzhledem ke své únavě a lenosti jsem se však tento den nedostal až na úplný vrchol Predného Soliska (2093 m n. m.), na rozdíl od mého vybraného spolužactva.
Druhý den nás opět čekalo brzké vstávání, což se na některých velmi podepsalo.
Čekala nás totiž největší túra zájezdu, která pro nás začala po výstupu u Popradského plesa. Skupina 6.S se chystala dostat na vrchol Rysy (2499 m n. m.) se zastávkou na nejvýše položené horské chatě ve Vysokých Tatrách, zatímco skupina 4.A se od nás v půli cesty odpojila a vyrazila směrem na Koprovský štít (2367 m n. m.). Túra to byla vskutku náročná, nebylo to ale nic, co by nezachránil talíř plný parených buchet.
Před třetí a poslední túrou nás vedení nechalo si mírně přispat. Tentokrát začínala již v hlavním přestupním uzlu Tatranských električek, tedy ve Starém Smokovci. Toho dne jsme vyrazili směrem ke Gerlachovskému štítu a Batizovskému plesu. Nutno říci, že ten den bylo překrásné počasí s ideální viditelností, což některé jedince evidentně zmátlo a vnuklo jim myšlenku se v krásných 11°C vykoupat. A rovnou dvakrát. Poslední cestu našeho pobytu jsme zakončili ve Vyšných Hágách, odkud nás další električka dopravila rovnou na večeři.
Cesta zpět již proběhla bez větších problémů. Regiojet nabízel spoustu žvance za málo peněz, což pochopitelně vedlo k tomu, že jsme se během sedmihodinové cesty všichni až do příjezdu na pražské hlavní nádraží jen a pouze nacpávali. Celému zájezdu se nakonec nedalo nic vytknout. Byl to pro nás poslední školní výlet a samozřejmě jsme si ho všichni náležitě užili. Tímto chci tedy na závěr za nás všechny poděkovat našemu pedagogickému dozoru za organizaci a spoustu nových zážitků.
Karel Štolfa, 6.S
