Již tradičně jsme započali náš zájezd na hlavním nádraží. Méně obvyklá však byla hodina srazu. Abychom si totiž chození po krásné slovenské přírodě užili naplno, tak se pro nás prvním zážitkem stala jízda nočním vlakem, kterou mnozí z nás nikdy předtím neabsolvovali.
Kolem půl páté ráno jsme úspěsně dojeli až do slovenského Popradu a zahájili přesun k našemu penzionu, který se pro nás stal symbolem odpočinku po několik dalších nocí.
Pro první den byla zvolena lehčí túra přes Studenovodské vodopády, Zamkovského chatu a Hrebienok. Počasí nám přálo, sluníčko nás nabíjelo energií, které jsme přes noc tolik nepobrali, příroda nás ohromovala na každém kroku. Tento den, tak jako i další dny, jsme měli možnost ochutnat slovenskou kuchyni. Na halušky, pirohy a tatranské čaje se mnozí z nás těšili už z Prahy.
Další den počasí zkoušelo naši vytrvalost i nadále chodit po horách. I přesto, že někteří členové profesorského sboru více inklinovali k návštěvě horkých pramenů Aquacity Poprad, třída jasně odhlasovala další pochod. Za mírného deště jsme se vydali směrem ke Štrbskému plesu, které, zahalené v mlze, na nás působilo velmi záhadně a dramaticky. Za pomalu ustupující mlhy jsme lesními stezkami s krásným horským výhledem konečně došli až k Popradskému plesu. Počasí se stále zhoršovalo, a tak se muselo z velké části upustit od původního plánu. Skupina šesti vytrvalých horalů však nebyla neustupujícím deštěm odrazena, a tak za nechápavých pohledů svých spolužáků sedících v horské chatě započala výstup na Ostrvu. Tu však nakonec nezdolali. Posledním bodem dne bylo navštívení Symbolického cintorínu, tedy hřbitova, kde jsme tichem uctili památku lidí, kteří zahynuli ve Vysokých Tatrách.
Poslední den byl ve znamení výstupu na Rysy, nejvyššího dosažitelného vrcholu Vysokých Tater bez horského vůdce. Takto dramatickou cestu však nepředpokládal ani náš profesorský sbor. My jsme se však nezalekli a přes proudy vody, kluzké větve a kameny jsme po několika náročných hodinách nastoupali 1250 výškových metrů až k nejvýše položené horské chatě v Tatrách. To však nebyl konec naší cesty a valná většina z nás se rozhodla dobýt samotný vrchol, Rysy – 2499 m n.m. To jsme nakonec úspěšně dokázali a vychutnávali si až euforickou radost z dobře odvedeného sportovního výkonu. Pak nás čekala už jen cesta zpátky, kterou jsme však s úsměvy na tvářích hravě zvládli, a poté, co jsme se vrátili zpět na penzion, jsme společně trávili poslední večer. Veliké díky patří samozřejmě našemu dvoučlennému profesorskému sboru a horskému doprovodu, Milanu Hrubešovi, kteří pro nás celý zájezd zorganizovali. Budeme na něj a na Tatry ještě dlouho vzpomínat.
Zuzana Hovorková, 6.S
