Hned na samém počátku nového školního roku se třídy 5.S a 3.A vydaly objevovat Krkonoše.
Vše to začalo na Hlavním nádraží v Praze, odkud se v ranních hodinách odjíždělo. Po zhruba čtyřhodinové jízdě vlakem, která nám utekla celkem rychle (neboť se každý zabavil buď povídáním si s ostatními, anebo hraním stolních her či něčím podobným), nás čekal zhruba šestikilometrový výšlap k Rýchorské boudě, který nám nabídl hned první ochutnávku překrásné krkonošské přírody. Poté, co jsme úspěšně dorazili do cíle, nám bylo vysvětleno, jak to na boudě, která bude po následujících pár dní naším domovem, chodí. Cesta nás však neunavila natolik, abychom si nechali ujít nádhery, které skýtá Dvorský les. Zde jsme měli také příležitost pozorovat některé rostliny, které jsou typické pro tuto oblast. Například hořec tolitovitý. Mimo to jsme zde, v I. zóně národního parku, pozorovali řopíky, pevnostní stavby z minulého století vytvořené člověkem. Poté jsme už spěchali na vynikající večeři – velký kynutý borůvkový knedlík.
Druhý den jsme se hned po snídani vydali do nedalekého Žacléře, kde jsme navštívili hornický skanzen Důl Jan Šverma. Z počátku bylo poněkud mlhavo, ale po chvíli se nádherně vyjasnilo, začalo svítit sluníčko a poslední pohlazení babího léta se nám ukázalo ve své plné kráse. Když jsme dorazili na žacléřské náměstí, měli jsme na chvíli rozchod. Poté následovala asi třičtvrtěhodinová cesta k hornickému skanzenu. Jeho prohlídka nám nádherně demonstrovala, že pracovat v dole není vůbec žádná legrace, ba dokonce to může být životu nebezpečné. Po prohlídce jsme se vydali zpět na večeři cestou přes chatu Hubertus, kde jsme uhasili žízeň. Po večeři nám přišel na chatu povyprávět o Krkonoších jeden vysoce postavený pán z ochrany Krkonošského národního parku.
Další den nás čekala velká výzva v podobě výšlapu na naši nejvyšší horu – Sněžku (1603 m. n. m.). Naše výprava začala po velice brzké snídani. Na cestu každý dostal tři obrovské domácí buchty. Nejdříve jsme šli do blízkého Horního Maršova, odkud jsme jeli autobusem do Pece pod Sněžkou. Z Pece jsme se již vydali s odhodláním, že tento vrchol pokoříme, Obřím dolem, kde jsme měli možnost pozorovat rozmanité tvary vzniklé ledovcem. A povedlo se. Zdolali jsme Sněžku. Naši radost nezmenšila ani zima a vítr s rychlostí okolo šedesáti kilometrů za hodinu. Měli jsme alespoň možnost poznat tundru, se kterou se v Praze nesetkáme. Z vrcholu jsme dále pokračovali na Pomezní Boudy, kde jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna jela autobusem a tři a půl kilometru k chatě si vyšla. Ta druhá šla pěšky až na chatu. Náš výkon si zasloužil báječnou večeři v podobě guláše s houskovým knedlíkem. Myslím, že mnozí budou na tento fenomenální výstup ještě dlouho vzpomínat.
Čas strávený na Rýchorách jsme si všichni maximálně užili. Počasí bylo bezproblémové. Určitě nad námi držel ochranou hůl sám Krakonoš se svou sojkou, neboť jsme to všichni absolvovali ve zdraví. Děkujeme za maminkovskou péči paní majitelce Áje a jejímu manželovi. Přejeme jim jen vše dobré do dalších let a snad se tu opět všichni někdy setkáme. Náš velký dík samozřejmě patří také našim pedagogům – horalům. Panu profesoru Dostálovi a paní profesorce Svobodové, kteří byli autory celé exkurze a bez nichž by se neuskutečnila. Navíc oceňujeme, že nám byli na blízku a celé to absolvovali s námi. Děkujeme.
Martin Šefčík, 5.S
