Když běží učitel štafetový běh a slyší za sebou kroky, chtěl by zrychlit, ale nemá sílu. Nechce se otočit a přemýšlí, kdo ho dohání. Doufá, že nejde o dívku, ačkoli nechce úroveň ženského běhu snižovat. Jestli je to dívka, ať je aspoň z nejstaršího ročníku, říká si. Nebo druhého nejstaršího. Jestli to je kluk, ať mě proboha nepředběhne primán! A když mě bude míjet, ať hlavně neříká s širokým úsměvem bezstarostný vtip, na který bych musel odpovědět, což by znemožnil můj mělký dech. Možná si to říká jen netrénovaný češtinář. Ale co asi běželo hlavou všem studentům?
Ke všem zmíněným soubojům došlo, protože štafetového běhu se tradičně účastní tým učitelů, ale především šestičlenné chlapecké a šestičlenné dívčí družstvo z každé třídy. Ti, kteří běžet nechtěli nebo se neprotlačili do nabitých sestav, se rozmístili podél trati a férově povzbuzovali všechny běžce včetně učitelů, jelikož si uvědomovali, že v červnovém horku je jakýkoli čas úctyhodný. Jediní, kteří neběželi ani nefandili, byli šachisté, kteří svůj turnaj odehráli v budově školy. Celkové vítězství si vybojovala 3. S před 4.S na druhém a 2. A na třetím místě. Vůbec nejrychleji proběhl 2,5 km dlouhou trať Jáchym Ševčík z 5. S mezi chlapci a Anna Marešová z 1. S mezi dívkami.
Některým ale běh nestačil a po jeho skončení se zapojili ještě do turnaje v beach volejbale a fotbale. V něm se urodilo také možná největší překvapení, když celkové vítězství slavili nejmladší studenti z 1. S, což autor článku za celou svou pedagogickou kariéru na žádném sportovním dni ještě neviděl.
Martin Bořkovec