Náš dlouho očekávaný lyžařský zájezd do Špindlerova Mlýna nezačal zrovna nejlíp. Již při nakládání bagáže do nitra autobusu vyšlo najevo, že jedna nejmenovaná kamarádka si nesbalila věc pro sjezdování celkem důležitou. Lucka zapomněla helmu. A nebyla sama, kdo nebyl kompletní. Jeden z Martinů u sebe neměl prohlášení o svém zdraví a povolení k volným jízdám. Helma se na poslední chvíli přiřítila v autě spolu s Lucčiným tátou, avšak bezinfekčnost se k profesorům nedostala. Skončila ztracena kdesi ve škvíře u okénka auta Martinova bratra. Většina účastníků zájezdu stále netuší, jak se tam dostala. Nakonec jsme přece jen všichni seděli v autobusu a vyrazili do velehor Krkonoš.
Ve Špindlerově Mlýně nás čekalo nemilé překvapení. Sněhová pokrývka byla namrzlá a velice nedostatečná. Naštěstí existují sněžná děla. S vynaložením velkého úsilí jsme se po klouzající cestě vydrápali až k chatě Horalka, která se po následujících šest dní stala naším útočištěm.
Lyžování probíhalo, až na pár událostí, bez problémů. To se třeba Ondra a Jirka rozhodli prozkoumat trochu jinou cestu než naši a museli sjet svah téměř nezasněžený. Ale jinak jsme si zasjezdovali výborně. Krásná mlha. Asi dva dny nám však štěstí přálo a bylo jasno.
Ačkoliv na kuchařských výtvorech chaty jsme si moc nepochutnali (2x guláš, potom čočka, šunkofleky atd…), myslím, že se náš LVK celkem vydařil. Po večerech jsme s maximální nepozorností naslouchali přednáškám o lyžování a utráceli úspory za hraní kulečníku.
Domů jsme se dostali všichni. Tedy až na Vítkovy boty, které zůstaly zapomenuty na Horalce. A všichni jsme se těšili, jak si doma konečně pochutnáme na nějakém dobrém jídle.
Tereza Marešová, 1.A
