Poslední dny školního roku 26. 6. – 27. 6. 2016 jsme si zpestřili výletem na Křivoklátsko, do kraje, který Ota Pavel miloval a kam se rád vracel. Jelikož naše gymnázium má tu čest nést v názvu jméno tohoto spisovatele s velkým srdcem a citlivou duší, volba trasy byla jasná. Tedy alespoň pro většinu účastníků, protože na část cesty se nám dvě děvčata zatoulala. Po šťastném shledání byla rozdána studentům čísla, což se ukázalo jako praktický nápad. Vlakem jsme se dopravili na zastávku Křivoklát, prošli jsme nádvořím hradu, nad Roztoky jsme se pokochali vyhlídkou na meandrující Berounku, vzali jsme to do kopce přes Nezabudice (rodiště rozvědčíka Jaroslava Fraňka). Oběd nás čekal v restauraci U Rozvědčíka, kde jsme přečkali také jedinou dešťovou přeháňku dne. Dojedli jsme, dopili a jako na objednávku přestalo pršet. U přívozu jsme čekali s napětím, zda bude možné se dostat na druhou stranu – hladina zkalené Berounky byla docela vysoko. Naštěstí se po úderu do kolejnice objevil ochotný převozník (Přijel po domluvě na toto místo jen kvůli nám.). Vysvětloval nám, že kdyby řeka vystoupila jen o málo centimetrů výš, už by byl převoz nemožný. Měli jsme štěstí také v tom, že tento příjemný pán byl vnukem pana Proška. Svého dědečka už nezažil (zemřel v roce 1956), ale do rybaření jej zasvětil sám Ota Pavel. Povídali jsme si s ním o rodině Pavlů, jejich letních pobytech zde, jak do jejich života zasáhla válka, o řece, o krásných knížkách, které nám o tom všem zůstaly. Přes Branov jsme se pohádkovou tisovou alejí vraceli zpět do Roztok.
Následovala cesta vlakem do Radotína, kde jsme ve škole netradičně nestrávili den, ale noc. Před spaním jsme si přečetli část povídky Smrt krásných srnců, která nám kromě dojemného příběhu připomněla i dnešní putování. Na spaní ve škole bude většina studentů určitě dlouho vzpomínat! Po pondělní túře a nezvyklém nocování (někteří vypadali mírně použitě, jako by oka nezamhouřili, naštěstí se naši studenti dobře regenerují…)jsme druhý den zůstali věrni vodnímu živlu, podnikli jsme totiž cestu za starými radotínskými mlýny. Nechce se věřit, že v údolí bylo dříve v provozu kolem dvaceti mlýnů. Z většiny zbyly už jen ruiny. Do jejich historie nás zasvětila paní profesorka Veselá. Do Radotína jsme se dostali autobusem a plni dojmů se rozešli do svých domovů.
Po dramatičtějším úvodu už vše probíhalo v pohodě, studenti byli fajn, doufám, že si výlet užili stejně jako já. Díky svým skvělým kolegyním Aničce Brodinové a Zdence Veselé za příjemnou společnost a pomoc během našeho výletu. Výborně se osvědčily, proto jim hrozí, že budou osloveny i na další akce!
Pavlína Krupová
