Po covidové pauze byl znovu obnoven týdenní vodácký kurz. Nesjížděla se však Vltava, ale Sázava.
A tak jsme v pondělí ráno plní očekávání, ale i strachu ze špatného počasí vyrazili z Hlavního nádraží. Dojeli jsme do Ledečka, kde jsme se seznámili se základními pojmy vodáctví, vyzkoušeli si pádlovat, rozdělali oheň a hráli a zpívali – až se postupně lidi vytratili do svých spacáků a nechali se unášet do, pro někoho na poněkud kratší dobu, světa snů.
V úterý se naplnily naše obavy z počasí – celou dobu naší plavby pršelo. Už ani pláštěnky nepomohly, všichni jsme promokli až na kůži (nebo až pod ni?). Naši náladu nespravil ani příjezd do tábořiště. Dozvěděli jsme se totiž, že naše zavazadla v kempu ještě nejsou. Mačkajíce se kolem jednoho doutnajícího ohníčku, čekali jsme na svá zavazadla celé dvě hodiny… Naštěstí nikdo z nás nenastydl. Večer už nepršelo, a tak jsme sesedli zase kolem ohně a zpívali a povídali.
Ve středu se nám ani nechtělo věřit, jak hnusně předchozí den bylo. Středa se nám úterý snažila vynahradit – a myslím, že se jí to povedlo. Celý den bylo krásně, čehož někteří využívali k vodním bitkám (nejčastěji byl ve vodě pan prof. Cieslar). A pak už klasický sled událostí: sprcha tedy tentokrát jen v Sázavě, oheň a zpěv.
Čtvrtek jsme začali netradičně: dějepisnou exkurzí na zříceninu hradu Zlenice. Ač byla špatná předpověď počasí a celý den nevykouklo slunce, nezmokli jsme. Jediná chvíle, kdy pršelo, bylo, když jsme šli do hospody na oběd. V kempu na pana prof. Dostála čekala jeho manželka s dcerkou, tak si udělali ještě rodinnou projížďku. Poslední večer nejen vodáckého kurzu, ale nejspíš i celkově naší školní akce, jsme nemohli strávit jinde než u ohně.
Poslední den byl vodácky nejzábavnější. Konečně to jelo. A měli jsme i dostatek vody, tudíž jsme tuto část vůbec mohli jet.
Notně unavení, špinaví, ale i spokojení, odpočatí od mentální námahy jsme se v pozdním odpoledni dostali do Prahy.
Ester Horálková, 5.S
