Román Bledý oheň (1962) Vladimíra Nabokova vyšel v českém překladu téměř po padesáti letech (2011). Divadlo D21 se rozhodlo dát tomuto složitému postmodernímu textu v roce 2015 scénickou podobu. Inscenace Bledý oheň se zaměřuje na moment, kdy je divák přítomen vzniku díla, tento zrod je zároveň komentován. Jak už to v D21 mají zvykem, propletené dějové linky mají svou oporu v zajímavých kostýmech i rafinované scéně.
Barevné sklo
Nejsou to střepy? Není těžké šlápnout vedle a nějaký rozdrtit. Vůbec poprvé jsem měl pocit, že v divadle D21 tentokrát vedle šlápli a místo střepů, které by proměnili v mozaiku, zbyl jen rozdrcený barevný prach. Jak rád se občas zmýlím…
Král je mrtev, ať žije král!
Bledý oheň má postavy. Bledý oheň má scénu. Bledý oheň má živý soundtrack. Co ale Bledý oheň nemá je slitování s těmi, kteří by chtěli, aby k nim byl upřímný, protože v této hře nejsou ani upřímné charaktery ani upřímný děj, jehož komentář může vést k šílenství stejně jako vztah k milovanému umělci. A proč by král nemohl být taky vrahem?
Uroboros
Jako po dni přichází noc a po noci zase den v Bledém ohni je začátek koncem a konec začátkem. Je to pouhé drama o třech hlavních postavách, ale jak zpívá Bob Dylan „Protože něco se tu děje, ale vy nevíte, co to je, že pane Jonesi?“ a vy stejně jako pan Jones sledujete Bledý oheň, kde tři jsou jedna a posloucháte šustění motýlích křídel, motýlů, které nelze chytit.
Jiří Benda, 3.A
