Ať počítám, jak počítám, hledíc do článků na našem webu, je to tři roky, co jsme se s Columbellou naposledy soustředili. Před Vánoci, ve Šlovicích, ještě v roce 2019.
Naštěstí a kupodivu Columbella covidem nezanikla, obrozuje se, povstává z popela, jako Fénix. Důkazem budiž právě proběhnuvší soustředění. Kvůli obtížně hledanému termínu museli jsme opustit tradiční místo pobytu ve Šlovicích a vydat se po nevyšlapaných stezkách. Zvláště tedy jeden tenor, ale k tomu až později…
Ubytování jsem nakonec sehnala v rekreačním zařízení v Hrachově, typickém to objektu socialisté éry, obřím, trochu anonymním, skromně vybaveném, ale na pěkném místě postaveném. V lůně přírody, nedaleko matičky českých řek, asi tři kilometry od známé restaurace Zrůbek.
Odjížděli jsme jako vždy v pátek ráno od gymnázia, malý autobus praskal ve švech, sbor obsadil všech 23 míst, zastoupeny byly všechny hlasy, jen ten tenor, chudák, jenom jeden. Den jsme vyplnili pilnou prací, dohromady jsme měli tři velmi výživné zkoušky a jednu celkem sportovní vycházku korunovanou chlazenými nápoji a ledovou kávou na Zrůbku. Na soustředění s námi jelo několik nováčků, všichni byli moc šikovní, jsem moc ráda, že jsem je nakonec přesvědčila. S jistotou mohu tvrdit, že nám přibyly dva skvělé alty (a kytaristky k tomu!), jeden báječný extra mladý bas (excelentní klavírista a sympaťák). K tomu beru v úvahu i dalšího adepta do basu, chlapce se velkým hlasovým rozsahem, milým, lehce tápajícím člověkem. Trochu tápe i při hledání oktávy, ve které má zpívat, ale třeba se to časem poddá. Parný večer jsme strávili v očekávání bouřky, u ohně. Nálada byla výborná, vůbec pak nebylo lehké tu mládež neposednou zahnat v půlnoci do pelechů.
Mnoho zajímavých zážitků přinesla sobota. Už ve tři čtvrti na deset mi psal tenor David, že se poprvé dokázal odtrhnout od rodiny (má dvě malé děti) a přijít na sobotní soustředění včas. A kde že prý jsme? Ano, byl ve správnou hodinu, ale jinde. Nepřečetl přihlášku dost pečlivě a přijel do Šlovic. Jenže pozor, na kole! Tím se před ním otevřela dlooouhá pouť. Devadesát kilometrů! Je to ale dobrý muž a věrný tenor. Na soustředění skutečně dorazil. I přes nepřízeň počasí (pršelo a blejskalo se) i přes nástrahy mechanické (prorazil duši – tu na kole pochopitelně, ta jeho zůstala bez vady) zhruba na večeři. Celou sobotu jsme prozkoušeli a byli jsme tak unavení, že jsme ani nevyrazili na procházku. Večer se k nám přidala na společné zpívání a hraní početná návštěva. Manželé Bára (soprán, housle) a Mikuláš (tenor, kytara), Petr (tenor, bas, kytara), Honza (bas, kytara), Tomáš (bas), Bart (bas, kytara). Jak muzicírování propuklo, ukázalo se, že leckdo umí hrát na leccos. Namátkou Majda (piáno), Eliška (ukulele)… Saxofon (Ondrův) zůstal ve futrále, no pochopitelně, Ondra měl tentokrát nejen hudební zájmy.
Hrdinou soustředění, alespoň v mých očích, zůstává tenor Kristián, který, chudák, větší část zkoušek zpíval za svůj hlas sám. Znám to, je velmi zodpovědné a únavné zpívat proti přesile. Ale zas tak úplně sám nebyl, z návštěvy se k němu přidal Mikuláš, když to šlo, z altu Eliška, když to bylo možné, a nakonec David, když konečně dorazil. Mladý nadějný tenor má i další talenty, mohli jsme například pozorovat jeho obětavou až sebezničující práci s nebývale tupou sekerou.
Co říci závěrem? Snad se blýská na lepší na časy a Columbella bude pokračovat ve své bohulibé činnosti. Ovoce pilné práce na soustředění by mohli zájemci okusit na projektovém dni 28. června v aule Z Š v Radotíně. A pozor, chystáme malé překvapení, možná v rámci COLUMBELLY úplnou revoluci!
Michaela Šreinová
