Hned po prázdninách, 5. ledna, jsme vyrazili na lyžařský kurz do Špindlu pod vedením pana profesora Dostála. Cesta autobusem byla více než zelená. Ne že by nám semafory přehnaně svítily zeleně, ne, to krajina byla zelená. Louky jako v dubnu, okolí jako by se zrovna probouzelo ze zimního spánku… Prober se, přírodo, je začátek ledna! Však ona za to příroda sama nemůže. Ale to už bych tu začala psát o důsledcích globálního oteplování a negativních činech člověka a to… Řekněme, že to s naším lyžákem nesouvisí…, i když souvislosti se samozřejmě dají nalézt všude, aneb „Všechno souvisí se vším“, no ne?
Zpět k lyžařskému kurzu. Autobus zastavil před sjezdovkou a my se po ní neochotně museli vydat nahoru; tmou k naší chatě Horalce.
První čtyři dny se lyžovalo. Tři družstva si lyžovala podle svého a musím říct, že podmínky byly více než dobré. Aspoň první tři dny; ten poslední jsme si totiž hromadně zahráli na zmoklé slepice. Teda spíš zmoklé slepice v lyžařských brýlích. Zpět do kurníku jsme se tudíž vrátili o něco dříve než obvykle.
Další den už na nás čekala dlouho slibovaná túra. „Já jim dám procházku,“ říkal pan profesor Dostál, „to bude celodenní vysokohorská túra!“
A taky že byla. Výhled byl podobný, jako když se nacpete do sauny s parním nárazem. Žádný. Právě kvůli tomu se plán značně změnil. Místo šlapání po hřebenech jsme šli okruh ze Špindlerovky přes Petrovu a Moravskou chatu. Na konci dne jsme byli zničení, ale stejně nám to nebylo nic platné.
Bylo ráno 11. ledna a my se ještě před odjezdem vydali na jednu „vysokohorskou túru“. Ale byla značně kratší, navíc nám přálo počasí. Panoramata byla nádherná, všude kolem zelené jehličnany, modré nebe a zasněžené kopce v dáli. Slunce nám hřálo do zad. Všichni známe to přirozené ticho přírody přerušované jen zvukem vleku a křupáním sněhu pod nohama…
Ale ve Špindlu bylo fakticky krásně.
Rožková Alena 2.S (a spol)
