V pondělí, 1. června, jsme se v 9 hodin všichni sešli ve vestibulu Hlavního nádraží v Praze. Sraz na akce profesora Dostála probíhá zpravidla na Hlavním nádraží u textilních butiků, kde jsme až na ne zcela nečekané výjimky byli všichni včas. Celí natěšení, vybavení dobrou náladou a řízky od maminek jsme o půl desáté nastoupili do vlaku, který nás s přestupem v Rybníku odvezl až do Vyššího Brodu. Cesta probíhala ve znamení očekávání a nejistoty. Pro nás, studenty třetího ročníku, nebylo vůbec nic zaručeno. Alespoň nám to tak připadalo. Počasí se pořád tvářilo poněkud rozpačitě, slunce se totiž halilo závojem mraků a ne a ne se ukázat v celé své kráse. Jistá nebyla ani účast vodácké legendy, větrem ošlehaného říčního vlka, pana Kalouse. A tak nám nezbylo než vyčkávat.
Do Vyššího Brodu jsme dojeli již za pořádného parna. Na nádraží jsme odevzdali veškerou naši batožinu nějakým hodným pánům, kteří ji odvezli na naše první nocoviště. My jsme vyrazili pěšky za nimi a užívali si teď už pořádného letního počasí. Když jsme došli do tábořiště, rozebrali jsme si bagáž a zamířili na rozkaz zdravotníka zájezdu, profesora Cieslara, k ohništi. Tam jsme se dozvěděli, že oni hodní pánové, se kterými jsme se setkali už na nádraží, Kemo a Tomáš, budou našimi instruktory. Po panu Kalousovi jako by se však slehla zem. To nám však nezabránilo pustit se s pořádnou vervou do stavění stanů na malebném paloučku. Dostalo se nám samozřejmě řádné instruktáže, protože pan Kalous nemá rád špatně postavené stany.
Po splnění všech povinností nás už čekaly samé příjemné činnosti. Nejdříve jsme se učili pádlovat a poté nás naši milí instruktoři začali zasvěcovat do takových vodáckých tajemství, jako např. jak vplout do proudu, jak přetraverzovat řeku nebo jak správně sjíždět jezy. Přitom jsme se také naučili základy vodáckého slangu a všichni už víme, že na jezu se musíme trefit pěkně mezi kozy. Po základní vodácké instruktáži nás čekala už jenom večeře, spojená s vydáním tzv. denních rozkazů a příjemné posezení u táboráku s kytarou. Pan Kalous má totiž rád dobré jídlo a pořádnou muziku.
Druhý den jsme odstartovali náš výlet za dobrodružstvím. Bez problémů jsme spluli úsek Vyšší Brod – Branná. Počasí k nám bylo milosrdné a tak jsme měli krásně slunečno. Cestou jsme zvládli nasbírat i dříví na oheň a ještě jsme stíhali čelit nemilosrdným vzájemným útokům pistolemi, samozřejmě vodními, a také případným rozsáhlejším vodním bitkám. Večer jsme už jenom namazali spálená ramena a nic nám nebránilo v rozdělání ohně, průzkumu okolí a veselém pobrukování s kytarou.
Ve středu jsme se vydali na cestu do Českého Krumlova. Poobědvali jsme ve vyhlášené hospodě U Vikinga, vyřádili jsme se ve vodě ve Větřní a bez potíží dorazili do kempu Nové Spolí. Kemp byl plný výletníků a tak jsme dostali povel nepovalovat barely a vesty u stanů. Pan Kalous totiž nemá rád ztracené barely. Celé slunečné odpoledne jsme si užívali různými způsoby. Někteří vyrazili na průzkum města, jiní se koupali a další prohlubovali svá přátelství společným relaxováním v kempu. Povečeřeli jsme v restauraci Kavalírka. A protože pan Kalous má rád překvapení, bylo nám dokonce umožněno vybrat si k moravskému vrabci zelí nebo špenát. Pan Kalous totiž rozhodně nemá rád špenát.
Ve čtvrtek čekal na pokoření nejdelší úsek našeho výletu, Český Krumlov – Dívčí Kámen. My, jakožto již zkušení vodáci, jsme se však nezalekli a bez větších problému jsme dorazili do Dívčího Kamene právě včas na večeři. Po cestě nás čekalo mnoho nástrah v podobě jezů, ať už krumlovských nebo jiných, které jsme ale úspěšně zdolali. Po večeři jsme vyrazili na procházku okolo zříceniny Dívčí Kámen a den zakončili opět zpívajíce u ohně.
V pátek ráno nás čekalo největší překvapení a to dlouho očekávaný příjezd pana Kalouse, který nám dokonce dovezl snídani. A tak jsme posnídali, předali batohy a také řádně zabalené stany panu Kalousovi, který nám na ně dával pozor, zatímco my jsme si užívali poslední etapu výletu. A protože pan Kalous rozhodně nemá rád čekání, rychle jsme spluli do Boršova nad Vltavou, kde už nás napjatě očekával. Poobědvali jsme v restauraci Archa a pak už jsme spěchali na vlak, kde jsme se smutně rozloučili s našimi instruktory, převzali zavazadla a zamířili na nástupiště. Prosluněný týden jsme zakončili uznáním, že ač s námi pan Kalous nemohl po celý týden trávit čas, duchem byl stále přítomen.
Eliška Šťastná, 5.S
