Vltava, 26. – 30.5.2014
V pondělí ráno jsme se sešli na Hlavním nádraží. Předpověď počasí nám nezaručovala žádné příjemné vyhlídky, ale těžko se jí věřilo při pohledu na prosluněnou krajinu ubíhající za okny vlaku. Naše naivní představy příjemného letního výletu měly být brzy rozmočeny a zašlapány do bláta. Ovšem dřív, než nastaly těžkosti s počasím, zkomplikovala se cesta. K očekávané výluce se přidala ještě další způsobená nešťastnou nehodou na trati, takže z plánovaného přestupu z vlaku na vlak se stalo pobíhání od autobusu k autobusu a přesun se prodloužil o dvě hodiny. Pro pana profesora to byla očividně značná psychická zátěž a během hektického stěhování mezi dopravními prostředky projevil velkou tvořivost ve vymýšlení rozličných nechvalných pojmenování pro své svěřence.
Mírná rozmrzelost z náročného cestování nás ale opustila hned, když nás ve Vyšším Brodě uvítala malebná loučka u řeky, naše budoucí nocoviště. Uprostřed loučky, ozářen posledními odpoledními paprsky, stál ostřílený říční vlk, v tváři tisíce větrů, jimž čelil na svých cestách, v žilách zpěněnou vodu českých toků, v mozolnatých dlaních sílu, jíž vládnul svému pádlu. Takový byl Kalous. O tom, že je živoucí legendou, by nikdo nepochyboval, ani kdyby se o jeho slávu pilně nestaral pan profesor, který tři týdny před vodou o nikom jiném nepromluvil. Náš průvodce prohodil pár slov na uvítanou a jal se nás zasvětit do prvního taje vodáctví, do stavby stanů.
Během následujících dní těch odhalených tajů přibývalo. Učili jsme se, jak správně řídit loď, či jak přeplout řeku z jedné strany na druhou, což kupodivu mnohem jednodušeji zní, než se to provádí. Kalous nám také prozradil několik nepsaných vodáckých pravidel, jako například, že každá cvaknutá loď by mu měla obstarat láhev něčeho ostřejšího. Prohlásil to sice v žertu, ale chudé studentstvo přece jen zpozornělo a možná právě tohle byl důvod, proč se dlouho nikdo nevyklopil. Starého řekoplavce naše šikovnost nejdřív těšila, ale pod čtvrtým krumlovským jezem, kdy se mu stále nenaskytla možnost prohlédnout si některou z lodí zespoda, si už začínal trochu brblat pod fousy.
[slider crop=“yes“ slide1=“/wp-content/uploads/voda4.jpg“ slide2=“/wp-content/uploads/voda5.jpg“][/slider]
Čím větší zdatnost a houževnatost jsme prokazovali, tím nemilosrdnější k nám byla příroda. První dva dny nám jen urputně tajila existenci slunce, tu a tam zamrazila nepříjemným větrem a občas pohrozila silnou, ale krátkou přeháňkou. Ve čtvrtek ale zahodila veškerou soudnost a rozhodla se, že statečným plavcům ukáže, co dovede. Hned ráno si zamanula udolat nás nepřetržitým deštěm a s jeho pomocí, za přispění vysoko se vzdouvajících vln pod oněmi čtyřmi jezy, na nás nenechat nit suchou. Když jsme jí tento záměr překazili prozíravou zásobou náhradního oblečení v barelech a teplým nápojem ve stánku, rozzuřila se a povolala všechny svoje síly. Déšť zesílil a nepolevil. Do přídí se nám opřel studený vítr, chytal pádla do ledových pařátů a rozechvíval naše provlhlá těla. Vody v řece od pondělka značně přibylo, peřeje byly čím dál rychlejší a kameny, které dříve zřetelně vykukovaly nad hladinu, se teď podle schovávaly za vlnami a brousily si zuby na kýly našich lodí. Dvě posádky jim padly za oběť a flaška pro Kalouse bylo to poslední, na co v boji o holý život pomyslely.
Ke konci plavby nás přemohla apatie. Z posledních sil jsme mechanicky ponořovali pádlo v nejasné naději na brzké usušení. Z otupění nás vytrhl až náš hrdinný instruktor, který na nás mával ze břehu. Mezitím, co se staral o převoz našich věcí, usoudil, že pokračovat v cestě němá smysl. Počkal, až všechny lodě přistanou, a pak nás seznámil s nouzovým evakuačním plánem. Za sborového drkotání zubů jsme návrh na kapitulaci s nadšením přijali.
Čekal nás kvapný přesun. Naší spásou se stala restaurace s pohádkově příznačným názvem Archa a se sálem dost velkým, aby se do něj poskládalo třicet lidí a jejich promočené věci. Zatímco jsme do sebe spokojeně ládovali večeři, průtrž mračen za okny nám ohlašovala své vítězství, ale nás ani nenapadlo té ztracené zítřejší plavby litovat. Byli jsme suší a šťastní.
Šlechetnému Kalousovi od té chvíle patřil veškerý náš vděk. Nakonec se té své ohnivé tekutiny přece jen dočkal, ne sice od potopených nešťastníků, zato s tisícerými díky na rtech. V pátek ráno jsme mu ještě zamávali z vlaku a s úlevou se nechali místo zákeřných vln kolébat kodrcáním vagónu. Z jižních Čech nás vítězoslavně provázela škodolibá sluneční záře. A nám to bylo, vítězoslavně, úplně jedno.
Valentýna Kociánová, 5.S
