Dělí nás jen pár milimetrů, čára na mapě. Když však tu čáru překročíte, stane se něco neuvěřitelného, ocitnete se ve světě jiného jazyka, jiné kultury, jiných pravidel… Jakých odlišností jsme si všimli na gymnáziu ve Wurzenu, které jsme navštívili 10.—12. října 2022?
Už když jsme poprvé vstoupili do areálu školy, spadla nám čelist. Komentář: „Cože, oni to tu mají tak velké?“ si asi nikdo z nás neodpustil. Překvapilo nás také velké množství jízdních kol, které srovnány na stojanech nám připomínaly lány vlnícího se obilí. Když jsme se přiblížili k samotné budově gymnázia, ticho bylo nahrazeno hlasy studentů a údery pingpongového míčku. Před školou posedávalo či pobíhalo velké množství mladších i starších studentů. Největší hloučky studentů však byly seskupeny kolem pingpongových stolů, které jsme jim potají záviděli.
Jakmile jsme vešli do budovy školy, údiv už nebyl jen tichý, začaly se ozývat komentáře typu: „Cože? Oni mají tak dobré botníky?! To chceme taky!“ Až později jsme si všimli, že se studenti nepřezouvají. Tudíž ony „botníky“ byly ve skutečnosti skříňkami, které jsme jim tedy neměli důvod závidět. Další toužebné komentáře si kromě sportovišť a zahrady, o kterou se studenti v rámci výuky sami starají, vysloužily společenské prostory. Knihovna, která je neustále otevřená a ve které jsou i společenské hry. Lavičky, židle a stoly, včetně těch pingpongových. Tedy přesně to, co nám na našem gymnáziu chybí. Všude jsme potkávali studenty, kteří se učili, četli si nebo jen tak relaxovali. A my jsme si představovali sami sebe na jejich místech…
Naskytla se nám příležitost navštívit i několik vyučovacích hodin. Co se matematiky a biologie týče, mají systém poměrně podobný tomu našemu. Snaží se zapojit do výuky co nejvíce interakci a téma studentům co nejlépe zobrazit – i vizuálně. Na psychologii byli studenti rozděleni do menších skupinek a pokračovali v práci na již rozpracovaných projektech. Ti z nás, kteří navštívili tuto hodinu, se k jednotlivým skupinkám připojili. Byli tak do hodiny aktivně zapojeni.
Několik z nás navštívilo seminář z německého jazyka. Toho jsme se naštěstí účastnili jen pasivně. Proč naštěstí? Myslím, že nikdo z nás zatím nemá němčinu na takové úrovni, aby mohl vést odbornou debatu o části jednoho literárního díla – v tomto případě o Médeji. Celá dvouhodinovka byla totiž založena na diskuzi, hledání informací v textu a vyjadřování vlastních názorů. Studentům zřejmě tento styl výuky vyhovoval, protože byli soustředění a velice aktivní. Z rozhovoru s vyučujícím jsme se následně dozvěděli, že se na německém semináři studenti zabývají jen několika díly ročně. Proto si mohou dovolit rozebírat je tak podrobně. Na jednotlivá díla mají dokonce samostatné učebnice!
Druhý den dopoledne jsme se zúčastnili koncertu lipského symfonického orchestru. V menze přeměněné na koncertní sál zněla filmová hudba. Po krátké ukázce z jednoho filmu vždy následovala otázka mladého dirigenta, jestli někdo pozná, z jakého filmu hudba je. Myslím si, že úvodní znělku z Pána prstenů poznal bezpečně každý.
Poslední den našeho pobytu jsme se mimo výuku setkali se skupinou studentů ze školské rady. To je obdoba našeho školního parlamentu. Během dvou hodin jsme stihli probrat mnoho výhod, ale i úskalí německého i českého školství. Asi nejvíce nás překvapilo, že v Německu nemají přijímací testy na gymnázia, na která se chodí už po čtvrté třídě základní školy, přijímací zkoušky nejsou ani na většinu vysokých škol. Rozhodují známky z celého studia. Celý čas jsme s německými studenty strávili bez účasti vyučujících, proto mezi námi panovala velmi přátelská neformální atmosféra. Díky této atmosféře jsme od studentů po úvodních formalitách a vychválení školy zjistili i to, co jim na škole nevyhovuje. „Učitelé se nám individuálně věnují, to ano. Víme, že když máme problém, můžeme za nimi zajít. Ale vlastně… S rozhodováním, co dělat po maturitě, nám nikdo nepomůže. Na to tu jsme sami.“ S bezradným výrazem pronesla studentka posledního ročníku. Nám tato slova rozkryla, že my, studenti němečtí i čeští, byť po formální stránce studujeme v trochu jiných školských systémech, řešíme vlastně úplně to samé. „A co dál?“
Za seminaristy Ester Horálková 6.S, Eliška Lukavská 4.S
