Bývá zvykem, že po skončení každého kurzu někdo ze studentů napíše článek na školní web. Aby se třída pochlubila, co zažila, aby se mladší ročníky mohly těšit, co je v příštích letech čeká, a třeba i proto, aby ti, kteří se nezúčastnili, tiše záviděli. Ale hlavně proto, že to někomu nařídí pan profesor, v lepším případě o to někoho požádá, protože jsou věci, které nikdo ze studentů sám od sebe neudělá.
Ve svém věku už mám právo tak trochu zapomínat, takže jsem tento úkol nejenže nepřidělil vhodně vybranému „dobrovolníkovi“, ale ani jsem o to nikoho zdvořile nepožádal. Co se dá dělat, možná to bude zajímavá změna, jednou se podívat na kurz nikoli očima studentů, ale očima profesora.
Když jsem se dověděl, že pojedu Vltavu s třídou 5.S, jejíž dívčí část jsem nikdy neučil, a tudíž většinou ani neznal jmény, navíc bez třídního profesora, ostříleného vodáka, kterému tentokrát zabránily v účasti zdravotní důvody, mnozí kolegové mne upřímně litovali: „Kvinta? No to si užiješ, s tou partou chuligánů…“ Ani informace, že se mnou jede jakýsi „Kemo“, instruktor, jehož jsem neznal, zato celá 5.S ho má za bezva kámoše, mi na klidu nepřidala.
Popis sjíždění řeky vynechám – že vládla pohoda a dobrá nálada je snad dobře patrné z přiložených fotografií. Kemo se ukázal jako skvělý instruktor a výborný parťák, stejně tak jeho kolega Tomáš Kalous, a to na vodě i na souši. Není úplně samozřejmé, aby při sjíždění jezů stál jeden z instruktorů po pás ve vodě a v případě, že se někdo „cvakne“, byl okamžitě připraven chytat loď, pádla, bagáž či plovoucí studenty.
Proč stálo za to, projet na lodích úsek Vltavy z Vyššího Brodu do Boršova? Nejen pro samotný prožitek ze splutí kouzelného úseku naší nejkrásnější řeky, z pobytu na zdravém vzduchu a ze všeho, co k tomu patří, ale třeba i proto, abyste věděli, co to jsou veverčí hovínka a kde je sehnat, že nejlepší klobásu na Vltavě dostanete u „Milana“, jemuž se nesmí vykat, jinak vám sprostě vynadá, kudy se chodí k „Vlčákovi“ a kdo to vůbec je, ten Vlčák, které obávané jezy na vás číhají v Krumlově a jak nejlépe sjíždět jez ve Větřní nebo pod Papouščí skálou.
Snad se dá z předchozích řádků vyčíst, že mé počáteční obavy byly liché. Třída tvořila dobrou partu, zmínění „chuligáni“ se ukázali být příjemnými společníky, kteří stmelují kolektiv a nezkazí žádnou legraci. Dokonce hrozbu povinné ranní rozcvičky jsem mohl uplatnit pouze jednou, a to ještě podezírám její aktéry, že si prostě chtěli jít zaběhat a bylo jim hloupé vyrazit jen tak „dobrovolně“. Prostě – kurz se mi líbil. A jelikož studenti 5.S mě nepřestali zdravit a většinou se při tom příjemně usmívají, soudím, že i oni budou na vodu rádi vzpomínat.
Luděk Sedlák
P.S. Nebudu se zlobit, když tyto mé postřehy doplní, případně opraví někdo ze studentů, zejména bude-li se jim zdát, že se v některých ohledech naše názory na kurz liší.