V pondělí 13. června vyrazila naše třída na vodu. Hurá! Konečně jsme se toho po třech letech dočkali. Na starost nás dostala naše třídní paní profesorka Michaela Šreinová s panem profesorem Luďkem Sedlákem.
Odjížděli jsme hned ráno z Hlavního nádraží směr Čerčany a pak s přestupem až do Ledečka. Tam už na nás čekal opuštěný kemp, hospůdka s teplým obědem a veselý instruktor Kemo. Po obědě, během něhož se strhl slušnej slejvák a všichni se schovali do svých stanů, jsme absolvovali základy jízdy na lodi – na souši. No, a pak už jsme šli do akce… Jak jinak se naučit přežít na vodě než se jí vydat vstříc…? Jenže jí bylo víc, než si kdokoliv z nás přál. Při zpáteční cestě totiž začalo opět pršet, takže jsme byli mokří odshora odspoda a těšili se na slibovanou večeři. Později vysvitlo sluníčko, a tak jsme zasedli k ohni, povídali, zpívali, no, znáte to…
V úterý se vyráželo „časně zrána“, lodě vypluly kolem desáté hodiny. Cesta byla většinou zdlouhavá, a tak si ji mnozí ještě více prodlužovali „rauchpauzou“, díky které pak zaostávali o několik meandrů za akčnějšími členy, kteří uháněli vpřed s vidinou blížící se zastávky na svačinu. A jelikož nám počasí přálo, byl by hřích se párkrát za cestu nevyráchat. „Hlavně si do té vody vemte boty!“, znělo z Kemových úst, když se studenti vrhali přes palubu. Ale co, na vodě má zalehlé uši každý druhý, takže koupání skončilo voláním sanitky kvůli pěkně pořezanému chodidlu. Až na tento drobný incident se i druhý den vydařil a všichni se večer spokojeně sešli u plápolajícího ohně. Byli jsme příjemně znavení a s radostí se zaposlouchali do „Večerníčku“, který nám četla naše ‚Mamka třídní‘ každý večer z knížky Proč bychom se netopili.
Další den začínal stejně jako ten předchozí. Všichni jsme se sbalili a vyrazili vstříc hučícím jezům, peřejkám a dlouhým úsekům volejů. To pak nešlo dělat nic jiného, než pořádně zabrat, abychom se vůbec hnuli, nebo využít své pádlo jako zbraň proti ostatním lodím, které prováděly nečekané nájezdy zezadu a posílaly na nás spršky studené vody, aby se zabránilo nudě. Protože: ,,Zažít nudu, jó, to vadí!“
No a večer bylo rozhodně o zábavu postaráno:
„Jeden z momentů, na který budu vzpomínat, bylo setkání s Pavlem. Pavel byl mohutný chlap, kterého jsme s klukama potkali během neustálého (a samozřejmě povoleného) udržování pitného režimu v místním baru. Byl to chlap spirituální a velmi klidný, dokonce nám nabídl cidery, které zřejmě někomu nesl. Když jsme skončili diskuzi o tom, že všechny činnosti v životě konáme pro sebe, přišel nám jako skvělý nápad ho seznámit se zbytkem skupiny, s paní profesorkou v čele. Za malou chvíli jsme již Pavla vedli k táborovému ohni. Ten neváhal a zamířil přímo k naší třídní se dvěma skleničkami a vínem, které se mu nějakým záhadným způsobem objevily v rukou. Jeho hlavní poselství bylo, že je dárek večera. Avšak, jak později poznamenal při odchodu, jako dárek odešel nerozbalen…“
Následující den už byli všichni vyčerpaní. „Stokrát nic umořilo osla.“ Heh, jenže když jsme nebyli na moři, ale na řece, možná bych raději mluvila o ‚uřícení‘. Zdá se, že to mělo vliv i na postřeh všech účastníků…zejména jedné nejmenované osůbky, která se rozhodla osvěžit se zrovna v místech, kde voda sahala sotva po kolena a kde si mezi nadměrným množstvím kamení musely prohrabávat cestu i lodě. Do vody se vrhla po hlavě. Doslova! Takže, druhé zranění bylo na světě…
Ale! Poslední večer jsme si užili tak i tak. Jedlo se, zpívalo, povídalo… Při hlubších debatách jsme se dokonce dozvěděli pár důležitých rad do života a vyslechli mnoho veselých historek od našich profesorů. Takové chvíle jsou nad zlato…!
V pátek byl úspěch, že jsme se vůbec vyhrabali z pohodlí spacáků a do lodí nás nahnala jen myšlenka vzdálených domovů a měkkých postelí. I když byla řeka do Pikovic spíš schůdná než sjízdná, nakonec všechny lodě našly cíl a my také. Vyčerpaní jsme nasedli do vlaku a ten nás odvezl domů.
Majda Kočí a David Malášek. 3.A
P. S. Jak by tento týden ohodnotil Kemo?
„Z mého pohledu jest třída velice sportovně i kulturně založena, a tudíž nástrahy vodáckého sportu i pobytu v přírodě zvládla bravůrně. Potýkáme se s letošním nedostatkem vody, a tak je splouvání řek o to těžší.
Co se kázně a dodržování pokynů týče, máme ještě nějaké rezervy – např. obuv či střemhlavé skoky do mělčin. Celkově však vaše třída zvládla vodácký kurz výtečně! Pádlování, řízení lodě, organizace na jezech i činnost v peřejích. Ještě jednou děkuji a snad zase někdy!“
Kemo
