S babím létem obvykle přichází na hory stabilní počasí a letos tomu nebylo jinak. O tomto nepsaném pravidle, které platilo přinejmenším první zářijový týden (3. – 8. září 2013), se přesvědčili studenti 6. S na jejich výpravě do Vysokých Tater pod vedením pana profesora Dostála.
Jak je již dobrým zvykem, výprava začala setkáním na hlavním nádraží a rychlým přesunem do vlaku směr Poprad – Tatry. První radosti si užíváme již v Pardubicích, kde se důkladně seznamujeme s místním nástupištěm číslo 3 během čekání, než před námi opraví spadlou trolej. Vše zlé je k něčemu dobré a tak díky zpoždění ráno spíme déle. V Popradu absolvujeme rychlý přesun do Penzionu Erika v Tatranské Lesné, kde si odkládáme batohy, převlékáme se a vyrážíme do Tatranské Lomnice. Odtud záhy vyrážíme na Skalnaté pleso. Cestou pozorujeme čilý rozvoj místního turistického ruchu a zanedlouho sledujeme starou lanovku vyjíždějící na Lomnický štít. Jsme na Skalnatém plese. Po obědě traverzujeme k Zamkovského chatě, od které sestupujeme údolím Studeného potoka zpět do penzionu. Je podvečer, odpočíváme, večeříme a těšíme se na pořádnou postel.
[slider crop=“yes“ slide1=“/wp-content/uploads/tatry4.jpg“ slide2=“/wp-content/uploads/tatry3.jpg“][/slider]
Po vydatné snídani usedáme do vláčku a vydáváme se podél celých Vysokých Tater až do Štrbského plesa. Po úvodní přednášce o turistickém potenciálu zdejšího lyžařského střediska se vydáváme k lanovce na Solisko, kde se rozhodujeme pro pěší výstup. Lanovku však úplně neopouštíme, neboť celou cestu jdeme téměř pod ní. Co nevidět stojíme u horní stanice lanovky, odkud je to na Predné Solisko co by kamenem dohodil a zhruba hodinku cesty. Nahoru jsme však doslova vylétli a po půl hodině se kocháme výhledy na východní část Vysokých Tater. Rychle sestupujeme a spěcháme na vláček směr penzion, neboť nás večer čeká příjemné zpestření vysokohorských výstupů. Po večeři odjíždíme do Popradu, kde si dopřáváme příjemný odpočinek v termálních pramenech.
Nejvyšší volně přístupný vrchol Vysokých Tater Rysy – 2499 m n.m. je naším dalším cílem. Vstáváme brzy ráno, a co nejdříve vyrážíme vláčkem do zastávky Popradské pleso. Čeká nás čtyřhodinový výstup. Nejdříve pozvolným stoupáním, později strmým vysokohorským terénem, který je zpestřen několika řetězy. Přes ty se hravě dostáváme na Chatu pod Rysmi, kde chvíli posedíme, ochutnáme místní pudink a pokračujeme dále na i za očekávaným vrcholem. Zanedlouho stojíme na vrcholu, který je doslova v obležení turistů. Rysy jsou zkrátka vrcholem, kde člověk není nikdy sám. Sestupujeme stejnou cestou a dlouho se nikde nezdržujeme. Cestou nahoru nám přeci jen vyhládlo a tak se už těšíme k Popradskému plesu na pořádný oběd, který brzy nato doplňujeme večeří.
Poslední den nás čeká jeden z nejkrásnějších a nejhodnotnějších výstupů ve Vysokých Tatrách. Malou Studenou dolinou jdeme na Téryho chatu, ze které pokračujeme přes Priečne sedlo na Zbojnickou chatu a zpět na Hrebienok Velkou studenou dolinou. Po právu se jedná o jednu z nejhezčích vysokohorských túr, neboť je pořád na co koukat. Většinu z nás bolí spíše za krkem, než svaly na nohou, neboť téměř celou cestu, především pak z Téryho na Zbojnickou chatu pozorujeme ostré tatranské štíty, které patří mezi legendární horolezecké cíle. Užíváme si opravdového vysokohorského prostředí a jen tak se nám nechce vracet zpět dolů. Navečer scházíme do Starého Smokovce, kde povečeříme a přemýšlíme, zda i cestou nazpět budeme mít zpoždění. Do Prahy přijíždíme na minutu přesně.
Závěr patří tradičně panu profesorovi Dostálovi a jeho shrnutí a vyhodnocení expedice. To tentokráte zabere slabou půldruhou hodinku a už každý míříme domů na snídani. Pro ty, kteří celou dobu nebyli schopni udržet pozornost, mohu zhodnocení pana profesora shrnout následovně: Stálo to za to!
Milan Hrubeš