Aktuality z Gymnázia Oty Pavla

Tajemství školních lavic úspěšně odhaleno!

Pokud by si Markéta Neubergová (6.S) dělala zářezy na pažbě své pušky (kdyby nějakou měla) za každý svůj literární úspěch, už by měla problém, kam s dalšími. Další pomyslný zářez si totiž mohla udělat ve středu 21. 9. 2022 v krásné Zrcadlové kapli Klementina. Z celkového počtu 130 textů získala finálové umístění mezi deseti nejlepšími ve své kategorii (15-18 let), a to v celostátní soutěži vyhlašované Nadačním fondem Gabrielis a Národní knihovnou. Téma soutěže bylo Tajemství školních lavic a odborná porota oceňovala originalitu, jazykovou vytříbenost i hloubku zpracování zadání. Ocenění studenti získali věcné ceny, navíc byli pasováni Ivonou Březinovou na rytíře a rytířky projektu Čtení pomáhá.

Po slavnostním zahájení následovala debata se spisovatelkou Ivonou Březinovou, na kterém se mladí pisatelé dozvěděli zajímavosti z oblasti autorského psaní, inspiračních zdrojů, vydávání knížek.

Markétě gratulujeme a přejeme hodně nápadů, abychom si časem mohli zase něco inspirativního přečíst!

Pavlína Krupová

Kytička pomněnek (Markéta Neubergová)
Nikdy jsem o tom nikomu neřekl. Dodnes ani nevím, kam zmizela. Jestli ji sebrali nebo jestli odešla.
Vlastně ani nevím, odkud přišla. Prostě jsem šel domů a ona stála na rohu ulice, jako by na mě snad
čekala. To mi přišlo nesmírně zvláštní. V naší společnosti přeci není čas na postávání, každá vteřina se
musí zužitkovat, jak nejlépe to jde. Musíme spět k pokroku a hledět kupředu. Musíme dál budovat
naši společnost. A ona tam prostě stála. A v ten okamžik se všechno mělo změnit a já měl cítit to, co
nikdy před tím.    
Snad jsem o ní nikomu neřekl, že by to příliš bolelo, snad jsem měl strach, že by pro mě přišli. Ale teď
už na tom nesejde. Snad jsem se odhodlal o ní vyprávět, aby nezmizela úplně, když už nemůže žít
v mých vzpomínkách. Snad jsem to už nemohl unést sám.  
Možná vám budu připadat směšný, musím však přiznat, že jsem nikdy předtím nikomu nic
nevyprávěl. Možná vás to ani nebude zajímat. Možná je vaším cílem zužitkovat každou vteřinu a tohle
budete považovat za ztrátu času. Ale možná, že budete jako ona. Ani nevím, kde vlastně začít. Ona
byla… nepopsatelná. Čišela z ní zvláštní energie. Všechno kolem ní bylo jaksi podivné. 
Ona mě na rohu té ulice oslovila. Mým číslem. A já nevěděl, odkud jej zná. Nikdy předtím, jsem ji
neviděl. Ale ona se mnou mluvila s takovou samozřejmostí, že jsem ani nevěděl, co dělám, když jsem
spolu s ní odbočil na druhou stranu, než jsem měl namířeno. 
Její byt byl plný věcí, které jsem nikdy neviděl, o kterých jsem snad ani nikdy neslyšel. Byly to věci
z minulých dob. Věci, které byly zbytečné. Které měly být dávno zapomenuté. A ona mi je všechny
ukázala. Popsala. Mluvila o nich tichým hlasem. Smutným. Jako by jich litovala.  
Já věděl, že bych na ně neměl ani sáhnout, že bych měl hned odejít. Ty věci byly skrz na skrz prolezlé
bakteriemi a viry, které se nám už dávno podařilo vymýtit. Kdyby se tak o nich někdo dověděl… Ale
přesto jsem nemohl odolat její vášni. A tak jsem si sedl vedle ní na rozvrzanou židli. A ona pustila
hudbu, z popraskané desky nějakého starého přístroje. Krásně se hodila k těm věcem, co tam měla.
Živě si vybavuji ten stůl. Nebyl z lesklého mléčného skla, jako jsou ty ze standardního vybavení, ani
z čirého, jako ty z delux1. Byl snad ze dřeva, celý poškrábaný. Zeptal jsem se, proč jej má, jestli
nechce koupit nový a ona se rozesmála. „To je lavice,“ řekla, „u toho se děti učily ve škole.“ 
Nejdřív jsem vůbec nechápal. Víte, v naší společnosti to tak dávno nechodí. Máte implantát a to stačí,
žádné učení. To jsou zastaralé metody. Ani nevím, jak vlastně taková škola přesně vypadala, ale prý
tam seděli u takovýchhle stolků.  
„Koukej, kolik si tam toho psali!“ Nerozuměl jsem ničemu z toho. A ona se mi smála. Ale mně to
nevadilo. A ona přejížděla konečky prstů po každém záhybu těch znaků, zasněně, se zvláštním
výrazem v očích. A pak ukázala na malé srdíčko probodnuté šípem, vyryté tenkou linkou, skoro až
dokonale symetrické.  
„Tady seděl Oliver,“ pronesla, „měl moc rád umění…“ 
A já ani nevěděl, co tím myslí, ale nechtěl jsem to přiznat, a tak jsem jí jenom poslouchal a díval se,
jak tam tak zasněně sedí. 
 A pak vyšvihla ruku do vzduchu a pronesla nebývale pevným hlasem „Pane profesore, mohl bych na
vás mít dotaz?“ „Ale samozřejmě, Olivere, jen se ptejte…“ a pak se rozesmála na celé kolo. A já se
musel smát spolu s ní, i když jsem věděl, že bych neměl, že nás můžou slyšet, že pro nás můžou přijít.
A pak se na mě podívala a povídala dál, se zvláštním tónem v hlase. „Víš, dřív to bylo všechno jinak,
úplně všechno. Ale to ty vlastně nemůžeš vědět, nevíš vůbec nic, ale to nevadí, já bych to taky
nevěděla, ale pak jsem to našla, víš? A změnilo to úplně všechno. Úplně. Víš, co je zvláštní? Že se to
všechno stalo před tak krátkou dobou, a my si ani tak nemůžeme vzpomenout, prostě to nejde. Viď
že ne? Zkoušels to vůbec někdy? Vzpomenout si, co bylo dřív? Nevadí, já ti to povím, úplně všechno. 
,Možná bych to s vámi mohl probrat osobně? Je to jen dotaz k vašemu hodnocení´ ,Ale, Olivere, jen
se zeptejte přede všemi, oni mají právo to také vědět, chcete se snad zeptat, proč jsem vám napsal
takové hodnocení? Že jste snad splnil vše, ale přesto jsem napsal, že práce nestojí za nic? Olivere, já
nevím, kdo vám kdy, co řekl, ale to není umění, vy prostě nemáte talent. Víte, kolik jsem učil
výborných žáků, kteří to někam dotáhli? Kolik jsem učil těch průměrných? Kolik jsem učil těch
špatných? Ale ti aspoň neměli tu drzost hrát si na malíře. Já vám to říkám na rovinu. Najděte si jiný
obor.´ A on se na něj strašně smutně podíval. Vážně. A pak snad chtěl něco říct, ale neřekl nic. Viděl
tolik očí, co se k němu upíraly. A tak radši sklonil hlavu, aby se jim vyhnul. Ty ani nevíš, co všechno se
v ten okamžik stalo. Nemáš ani tu nejmenší představu. 
Později odpoledne si šel sednout ven, aby byl sám. Nemohl více unést ty pohledy. Jenže nebyl sám.
Byla tam ona. A sedla si k němu. ,Nic si z toho nedělej, on je prostě zlej, mně se to líbí, vážně.´ Ale on
se na ni ani nepodíval. Jenom tam seděl, hlavu v dlaních. A ona se na něj upřeně dívala. A pak se
přesunula před něj a sedla si na paty. Naklonila se až těsně k němu. Ale on pořád nezvedl hlavu. A tak
odešla.  
Oliver chtěl být sám často. Ale jí to přišlo neuvěřitelně smutné, a tak chodila za ním. A chtěla ho
rozveselit, chtěla ho rozesmát. A někdy se jí to i podařilo. Ale neměla ani to nejmenší tušení co dělá,
co způsobí. Bavili se spolu často, snad k sobě měli blíž než ostatní.  
,Něco jsem ti přinesl, nemusíš si to brát, jestli nechceš, ale říkalas, že se ti líbí,´ a dal jí do ruky malinký
obrázek. Krásný. Plný květin. A jí se vážně moc líbil. A vzala si ho. A objala ho. Ale pak, opravdu nevím,
jak se to stalo, ale nějak jí ten obrázek vypadl a ona si toho nevšimla. A on ho tam snad našel. To
nevím, ale nikdy s ní už nepromluvil. Nikdy už nic nenamaloval.“ Najednou mluvila strašně rychle.
Jako by se omlouvala, jako by se to ze sebe snažila všechno dostat. 
„Ty nevíš, kdo vytvořil Systém, nikdo to neví, ale Oliver neměl rád jenom umění, on byl neskutečně
inteligentní. A snad ona způsobila, že šel jinou cestou, nechtíc. Nemůžeš si vzpomenout vůbec na nic,
viď? Na nic, co bylo jinak, než je teď. Já jsem taky nemohla. Ale pak jsem to našla víš? Našla jsem ho
úplně náhodou. Vůbec netuším, jak se sem dostal, kdo ho sem přinesl. A pak jsem si vzpomněla na
všechno.“ A já jsem nechápal. Nic. Nic z toho, co říkala, prostě nedávalo smysl. A ona vypadala
rozrušeně, jako by se ospravedlňovala. Ona byla zvláštní. Nikdy jsem nepotkal nikoho podobného. A
pak mě tichým hlasem požádala, abych odešel. A tak jsem šel. Dočista zmatený.  
A pak už jsem ji nikdy neviděl. Šel jsem k ní. Jestli tam není někde v koutku s nějakou tou starou věcí,
ale nebyla tam. Byly tam jen ty věci. A tak jsem si sedl k té lavici a díval se, co na ní je. Taky jsem chtěl
vidět ty příběhy, co skrývá, doufal jsem, že pochopím, ale neviděl jsem je.  
Ten byt jsem prohledal úplně celý. A pak jsem si znovu sedl k té lavici. A pak jsem si ho všiml. Toho
malého obrázku, plného květin. Byl to snad první obrázek, co jsem kdy viděl a byl nádherný.
Nádherně propracovaný. Ale smutný. Byl plný povadlých květin, sklánějících se jedna nad druhou.
Byly to luční květiny, snad z konce jara. Až jsem skoro cítil tu vůni. Nasládlou vůni tlející trávy. A
najednou jsem měl hlavu plnou vzpomínek, plnou vzdálených obrazů, které na tak dlouhou dobu
zmizely. A vzpomněl jsem si i na kakosty, ty měla nejraději, i na malé modré pomněnky. A pak jsem si
všiml drobného úhledného písma vrytého do desky té lavice. Vzpomínáš, Olivere?

Odstartuje v Plzni raketa?

V úterý 14. května jsme se v rámci semináře z fyziky vypravili navštívit Západočeskou univerzitu v Plzni. Nebyla to naše první exkurze do Plzně, do areálu univerzity jsme se měli možnost podívat již v prosinci, kdy jsme jeli podpořit naši spolužačku Sandru Barčanskou a její

Celý článek »

Souboj robotů na půdě ČVUT

Dne 25. 4. 2024 se tříčlenný tým GOP jménem Kámen zúčastnil robotické soutěži na technické fakultě ČVUT, konkrétněji na Karlově náměstí. Přípravy začaly asi dva měsíce před soutěží, kdy se zveřejnila úloha, ve které se třídily barevné kostky. První model robota byl během týdne postaven,

Celý článek »

Matematický náboj

V půlce dubna se náš tým zúčastnil soutěže Matematický náboj. Juniorský tým ve složení Vít Vycudilík, Michal Bláha, Matouš Národa, Matěj Jaroš a Oleksandr Loskot dosáhl 84. místa z 200 týmů v České republice. Seniorský tým ve složení Ondřej Sedláček, Barbora Sedláčková, Vít Stružka, Karel Buršík a

Celý článek »

Přečti a natoč 2024: Muž a žena

Ve čtvrtek 9. května 2024 se v aule základní školy konal již čtvrtý ročník filmového festivalu našeho gymnázia. Diváci měli možnost zhlédnout 9 krátkých filmů z amatérských dílen našich studentů, aby následně rozhodli, který z nich je podle jejich mínění ten nejzdařilejší. Každá třída (kromě

Celý článek »

Kácovské soustředění těsně před maturitami 2024

Tentokrát jsme nejeli do neznáma, ale nějaká ta překvapení se přece jenom konala. Už jenom cestování po české železnici je zážitkem. A nemyslím jen malebnost krajiny vůkol, o rozmarech májového počasí ani nemluvě, ale také třeba náhradní autobusovou dopravu, obsluhovanou pracovníky ne úplně nadšenými z nestandardních

Celý článek »

GOP NA PRAŽSKÉM MARATONU

5. 5. 2024 se běžci GOP pod vedením pana profesora Tomáše Dostála zúčastnili, díky postupu ze semifinále, štafety v rámci pražského maratonu. Jednotlivé úseky byly rozděleny na tratě, a to s délkou 4 km, vyjma posledního, který byl 6 kilometrů dlouhý. Studenti měli sraz v centru hlavního města

Celý článek »

Po stopách Karla IV. aneb 1.A na Karlštejně

V úterý 7. 5. 2024 se naše třída 1.A vydala na literárně-historickou exkurzi na blízký Karlštejn. Třída byla rozdělena na 2 skupiny po 15 lidech. Každý ze třídy měl partnera do dvojice, se kterým připravoval před výletem mluvní výstup o určité části nebo zajímavosti Karlštejna.

Celý článek »

Dějepisné déjà vu

V posledních letech se nám v Dějepisné soutěži gymnázií dařilo, každým rokem jsme své nejlepší umístění o něco vylepšovali a loni v listopadu jsme dosáhli svého (snad opět jen prozatímního :-)) maxima – devátého místa v celostátním kole, kterému předcházela výhra v kole krajském. O

Celý článek »

GOP ON TOP aneb jak běžci z GOP ovládliPrahu

Psal se 23. duben 2024 a na výstavišti v pražských Holešovicích se na Juniorském maratonu 2024 sešel tým běžců z radotínského gymnázia, aby se utkal s ostatními pražskými gymnázii. Tým sestavil pan profesor Dostál následovně: Claudia Aldrovandi a Amélie Klajmonová ze třídy 3.S, Anežka Sladká z 5.S, Prokop Diviš

Celý článek »

O ženách a jiných lidech

Minulý pátek (12. 4. 2024) se v učebně H1 konala další Filmová noc, tentokrát na téma feminismu a postavení žen ve společnosti. Jako první jsme zhlédli film Sufražetka, který nás zanesl do Anglie na začátku minulého století mezi ženy, které bojovaly o volební právo. Dalším

Celý článek »

Odvěký nepřítel veřejného projevu

Prezentovat je pro mnoho lidí složitou záležitostí. Mnoho lidí bojuje s trémou a přemýšlí nad vším možným i nemožným, co by se mohlo nepodařit. Ráda bych řekla, že toto přesně není můj případ, bohužel tomu tak ale je. Přišla jsem ale na jednu takovou otravnou pravdu

Celý článek »