„Bylo to skvělé!“ „Měli jsme hrozně velké štěstí na počasí. Byli jsme týden v Anglii a ANI JEDNOU nepršelo a bylo i teplo.“ „Fakt jsem si to užil.“ „Když jsem se loučila s hostitelskou rodinou, skoro jsem brečela.“ „Vůbec se mi nechce domů, klidně bych tu ještě týden zůstala!“ „Pro mě to byl nejlepší zájezd, na kterém jsem se školou byla.“
Tak takové byly naše reakce na konci malého výletu do Barnstaplu (kdyby někdo náhodou nevěděl: severní Devon, Anglie). Náš malý výlet se protáhl celkem na deset dní, z toho čtyři dny jsme strávili v provizorním domově: v autobuse. Cestu jsme zahájili pozdě večer v sobotu 10. června. Deka, polštářek a dobrou noc! A jelikož přísloví jako „bez práce nejsou koláče“ už jsou zastaralá, probudili jsme se přímo v Lucemburku. Krátká prohlídka města, ještě kratší rozchod a rychle zpátky na palubu! Máme přece spoustu práce, tedy řidiči mají spoustu práce… Pozdě odpoledne jsme se ubytovali v Calais a vydali se prozkoumat mořské pobřeží. Někteří byli mořem tak uchváceni, že do něj doslova vletěli, přestože jsme my ostatní měli na sobě kalhoty a bundu, a i tak nám byla zima.
V pondělí kolem osmé hodiny ranní jsme konečně přistáli na anglické půdě. Cestou do cíle jsme nemohli vynechat dvě zastávky, a to městečko Canterbury s proslulou katedrálou a Stonehenge. V šest hodin jsme konečně dobyli Barnstaple a shledali se s našimi hostitelskými rodinami.
Od úterý do soboty jsme se nevyhnuli škole, ale i tak nám mají ti, co nejeli, co závidět, poněvadž vyučování bylo zábavné a krátké. Místní učitelky Cathrine, Chirsty a Elizabeth nás rozdělily do tří skupin, u každé z nich se během dopoledne či odpoledne vystřídaly. V hodinách jsme probírali vše možné o Spojeném království a samozřejmě hlavně o severním Devonu. Mně osobně se nejvíce líbila
hodina zaměřená na hon čarodějnic ve středověku, ve které jsme živě rekonstruovali soud s čarodějnicemi. Dále jsme také hráli scénky z legendy o králi Artušovi, zkusili si přijímací pohovor (pro vysněnou práci), ochutnali místní kulinářské specialitky nebo přehrávali krátké scénky popisující anglická přísloví.
Ve druhé části dne jsme procestovali místní kraj. Přirozeně jsme začali s naší základnou Barnstaplem. Byli jsme na jedné z nejkrásnějších pláží Anglie Woolacombu, pak jsme v Ilfracombu viděli neobvyklou sochu Verity od Damiena Hirsche a divadlo. Zdolali jsme strmé uličky městečka Clovelly, abychom se dostali na pláž k vodopádu. Tento malebný přístav je zajímavý tím, že uličky jsou tak úzké, že jimi neprojede auto, a tak obyvatelé veškeré věci tahají na „sledges“ (jakési sáňky). Jeli jsme také lanovkou podobnou té naší petřínské, která spojuje pobřežní městečko Lynmouth s vesnicí Lynton, jež leží v kopci skoro kolmo nad ním. Našel se čas i na hojné nakupování, ať už v oblíbeném Primarku nebo v levných „charity shops“ (jak řekla paní profesorka Sukeníková, když přišla z „charity shopu“ s obrovskou encyklopedií: „Za dvě libry padesát, no nechej to tam!“).
Sobota a neděle se vymkly zaběhnuté rutině „škola – výlet“. Celé sobotní dopoledne jsme pilně pracovali na projektech, které jsme odpoledne prezentovali ostatním. Ve skupinkách po dvou či po třech jsme si vybrali téma, na které jsme vymysleli deset otázek. Byla to např. tato témata: historie Barnstaplu, hudba, volný čas, festivaly, knihy, náboženství, filmy nebo Brexit. Pak jsme hodinku chodili po Barnstaplu a deseti „obětí“ se ptali na deset otázek. Myslím, že jsme byli všichni mile překvapeni, že většina dotázaných byla vstřícná, mile se usmívala a snažila se odpovědět co nejlépe. Na konec dne bylo zhodnocení pobytu a obdržení certifikátu o úspěšném absolvování programu organizace SOL (Study One Language).
Právě na neděli se mnozí z nás těšili nejvíce. Byl to totiž „family day“, tedy den, který jsme celý strávili se svými hostitelskými rodinami. Mě moje rodina vzala na krásnou pláž pod útesy, kde byl i kaskádový vodopád. Slyšela jsem, že jiní navštívili zábavný park, trhy, pláže a náš profesorský sbor se vydal na úmorný (bylo totiž 30°C) celodenní výlet na kolech. Neměli jsme štěstí jenom na počasí, ale právě také na rodiny, což myslím bylo hlavním důvodem, že jsme si zájezd tak užili. Se vším nám pomáhali, stále se usmívali, pořádně nás vykrmovali (bohužel většinou i překrmovali), vymýšleli pestrý večerní program. Jedna rodinka si dokonce stěžovala, že se svými svěřenci tráví příliš málo času, a proto jim nemůže ukázat vše, co by chtěla.
Týden v rodinách utekl příliš rychle a jen neradi jsme se loučili. Čekala nás poslední zastávka, Londýn. V metropoli jsme měli devět hodin a za tu dobu jsme stihli projít vše podstatné. Zážitek nám trochu zkazilo počasí, protože bylo šílené vedro, a tak bylo chození po rušných ulicích vyčerpávající. Náladu nám ale spravila večerní projížďka lodičkou po Temži a párky od pánů řidičů.
Na závěr bych chtěla ještě jednou za všechny účastníky moc poděkovat paním profesorkám Ledererové, Sukeníkové, Markové a Kloučkové za to, že nás na zájezdu doprovázely a brilantně nás provedly Lucemburkem, Calais, Canterbury a Londýnem.
Perlička na konec: Průvodkyně chtěla přeložit text naší hymny. Horlivý student začal: „Where is my home? Where is my home? Water is…. Kdyby vás to náhodou zajímalo, tak na angličtinu mám paní profesorku Ledererovou… A dostal jsem dvojku… S plusem do dalšího pololetí.“
Julie Vavrušková, 5.S