Jaká atmosféra na našem gymnáziu panovala před deseti lety si jakž takž představit dokážeme. Ovšem jaké to bylo v dobách, které známe jen z doslechu? Jak vypadal studentský život za totality, jak ovlivnil naši školu rok 1968 a co se dělo na Gymnáziu Oty Pavla během sametové revoluce? Které známé tváře české kulturní scény sedávaly ve stejných lavicích jako my? Odpovědi na tyto otázky i příjemně strávený čas nám 10. října 2023 poskytla oslava sedmdesátého výročí od vzniku našeho gymnázia, která se konala v aule radotínské základní školy.
Na začátku programu nám zapěla Columbella a promluvila paní ředitelka Hrkalová a pan Hanzlík, radotínský starosta. Ten nám vyprávěl o svých zážitcích ze středoškolského života. Zdůrazňoval, že si své studium máme řádně užít, přestože nejspíše některé prožitky, stejně jako on, doceníme až zpětně. A že i takový nepříjemný pád během maturitního předtančení člověku zpětně vykouzlí úsměv na tváři. Nutno podotknout, že pan starosta nebyl host jen tak ledajaký – je absolventem naší školy. A nebyl to jediný bývalý student GOPu, který nás přišel navštívit:
Herec Marek Adamczyk nám povyprávěl nejen o svém studiu a divadelním kroužku na naší škole, ale i o tom, jaké to bylo se zcela osamostatnit a studovat v rámci Erasmu v Londýně.
Pánové Neubert, Kramařík a ředitel radotínské základní školy pan Kovařík se rozpovídali o branné výchově, nezvykle dlouhém hodu granátem, který téměř zasáhl a zcela rozhněval jakéhosi baču pasoucího ovce, o bitkách na toaletách, o nadčasových tipech, jak obejít povinnost přezouvat se a o alternativních vchodech do budovy naší školy. Rozprávělo se i o tehdejším neutěšeném stavu tříd – jak podoktl jeden z pamětníků, některé učebny bývaly kvůli plísni vhodné spíše pro žampiony než pro studenty.
Během povídání se nejen oni, ale i další hosté dostali i k pražskému jaru a k tomu, jak se díky studentské iniciativě v roce 1968 mezi maturitní otázky typu Marie Majerová a pětiletka dostal i Tomáš Garrigue Masaryk.
Spisovatelka Beatrice Landovská mluvila o překážkách, které jí ve studiu kladli komunisté kvůli disidentství jejího otce. O tom, že během normalizace byla naše škola jakýmsi „sběrným gymnáziem“, kam chodily děti lidí nepohodlných režimu. O přísném školním pořádku – šacování, zákazu šortek či bot s podpatky, ale třeba i o školním časopisu.
Poslechli jsme si i rozhovor s paní Pacourkovou, která byla ředitelkou naší školy v letech 1986-1998, a byla tak přítomna u rozsáhlé rekonstrukce GOPu i u studentské stávky během sametové revoluce. Své vyprávění zakončila slovy, že dnešní studenti sice jsou jiní než kdysi, a to zejména kvůli množství informací, ke kterému mají neomezený přístup, ale že by dnes učila stejně tak ráda jako kdysi: „Studenti jsou vždycky fajn.“
Moderování, vedení rozhovorů a přípravy celé akce se zdatně ujali samotní studenti. Každá třída si rovněž připravila krátké vystoupení, ve kterém ztvárnila nejdůležitější české i světové okamžiky vybraného desetiletí existence Gymnázia Oty Pavla.
Některé třídy svůj výstup pojaly jako přehled televizních zpráv, jiné svou dekádu představily živými obrazy, tancem a zpěvem nebo hranými scénkami. A tak jsme si připomněli sovětskou okupaci naší země, sametovou revoluci, vznik České republiky, povodně roku 2002, poslechli jsme si největší hity z různých období, zasmáli se během zdařilého tanečního vystoupením v duchu „cvičme v rytme“, zhlédli jsme retro módní přehlídku, video o realitě online výuky nebo scénku inspirovanou Havlovou hrou Vernisáž.
Rozhovory s absolventy kromě studentských vystoupení proložily i dva kvízy. V tom prvním, zaměřeném na naši školu, jsme se dozvěděli, že dnešní „pavilon“ (tehdejší „klubovna“) vedle gymnázia byla postavena v rámci Akce Z, že známé heslo z doby sametové revoluce „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď?“ vzniklo na půdě GOPu, že naše škola nese své jméno od roku 2000, ale i zajímavosti ze života našich profesorů.
Ve druhém kvízu jsme měli odpovídat na otázky týkající se běžného života za totality. Objevily se v něm Husákovy děti, Tuzex, výstavba metra, marxismus-leninismus, umakart v panelácích nebo masivní brutalismus.
Na konci akce proběhlo vyhlášení nejúspěšnějších kvízových účastníků – ti si zaslouženě odnesli poukazy na maturantské svačinky v hodnotě sedmdesáti pěti korun.
Ať pozvaní pamětníci na Gymnáziu Oty Pavla studovali v jakékoli době, všichni zdůrazňovali jedno – pevná přátelství, která si na naší škole utvořili. Důkazem je to, že se bývalí spolužáci dodnes pravidelně setkávají, a to některým od maturity uplynulo již půl století! Mnoho z nich také z GOPu vlastně nikdy neodešlo – jména jejich dětí či vnoučat se dodnes objevují v seznamech žáků naší školy.
Jak s úsměvem na tváři pronesl pan Kovařík: „Kdo chce v životě něco dokázat, musí studovat na Gymnáziu Oty Pavla!“
Eliška Lukavská, 5.S