Moje milé pěvecké těleso, byvši perfektně připraveno pekelně pilnou prací na soustředění v Kácově, ze sebe vydalo v týdnu těsně přiléhajícím k maturitám skutečně vše. Sešlo se toho letos hodně najednou, ale snad mohu optimisticky tvrdit, že jsme to zvládli.
Významný byl pro zpěváky mezinárodní festival Jazz Černošice 2024. Já tam už Columbellu dirigovala, a dokonce nejednou, ale ze současných pěvců, ani těch nejstarších, v Clubkině ještě nezpíval nikdo. Je to prima akce, spojující vystoupení mezinárodně uznávaných kapacit jakož i amatérských sdružení. Před námi zpíval velmi mladý sbor Mifun Bernsteinovy melodie s doprovodem klavíru. Podium bylo slušně nazvučené, velmi osvětlené, a tedy i vyhřáté, piano naladěné a opravené, praktikábly k dispozici. Když děti skončily, zjistila jsem, že se s jejich dirigentem už znám. Ano, odsud, z doby asi před deseti léty…
Náš program začal dle dohody v 19:00 a zpěváci se činili fest. Bez instrumentálních vsuvek či dlouhých řečí. Stáli tam (tedy kromě jednoho dočasného invalidy), zpívali, usmívali se a potili minimálně 70 minut. Jsou to borci, mají vážně páru. A to předváděli i jisté pohybové kreace… V sále bylo tma a pozorné ticho. Byla jsem velmi překvapena a úžasně potěšena, že když se rozsvítilo, zjistila jsem, že tam je i publikum! Moje paní šéfová, bývalí studenti, někteří z nich ochotně nahrávku pořizující, kamarádi, jeden převýznamný bývalý člen Honza, takový pilíř našeho společného muzicírování, minulého, současného i budoucího. Také množství rodičů a přátel sboru, asi taky Černošičtí. Prostě plno! Koncert byl náročný, tuším, že hlavně pro mě, snad na mě absenci odpočinku během uplynulých čtrnácti dní diváci moc nepozorovali. Nicméně můj pocit z vystoupení, možná protože jsem ještě neslyšela nahrávku, je víc než pozitivní. Zvuk vyrovnaný, prosadili se i ti dva hrdinní tenoři, hlasy se zjevně vzájemně slyšely, Matouš u klavíru je prostě čaroděj… Potlesk zněl upřímně. A docela dlouho. Na závěr jsme si ještě moc pěkně popovídali před zavřeným Clubkinem.
Hned následující den zpívala Columbella v radotínské aule při předávání maturitních vysvědčení. Pěkná akce, pro zpěváky ale po těch náročných Černošicích trochu dlouhá. Na generálku do hudebny přicházeli postupně, jak dopisovali nejrůznější testy, takže zpočátku se nebyli schopní probrat ani naladit, tím spíš sladit. Znělo to strašně, nešlo to, jednu pěknou skladbu jsem musela vyměnit… No hrůza! Pak se to ale nějak zlomilo, dorazila i děvčata doprovázející spřátelené Němce po Praze, poslední vytestovaní a vyzkoušení a nálada se změnila. Přesně v půl jsme byli před aulou. Ale, jak to poslední dobou zažíváme, budova byla zamčená a klíčník nikde. Naposledy se nám to stalo před vánočním koncertem. Vydrželi jsme, panice nepropadli. Svým sborovým zpěvem vystřídali vystoupení všech řečníků, paní ředitelky, pana starosty, obou třídních. Když jsem utíkala na další akci, maně jsem zaslechla slova chvály i díků od publika, předpokládám od rodičů absolventů.
Mám velkou radost ze svého sboru. Jsou skutečně moc šikovní, a stále se zlepšují. Zpívají i sóla. A dobře! Mám nejen radost, jsem na ně přímo hrdá! Nejen kvůli hudebním kvalitám. Jsou to báječní lidé a skvělá parta. Děkuju vám, přátelé.
Michaela Šreinová
