Poprvé v historii našeho gymnázia navštívili skoro všichni stávající studenti, konkrétně šest tříd i s náležitým počtem kantorů, kostel svatého Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí. Za účelem poznání varhan a varhanní hudby. Obsadili jsme tuto památku prakticky beze zbytku na tři a půl hodiny. Celá akce byla domluvená se skvělým varhaníkem, skladatelem a dirigentem Tomášem Pindórem.
Sotva se všichni usadili, a mimochodem tak obsadili celý obří a nádherný prostor, ozvala se (pochopitelně) Bachova Toccata a fuga d moll. Skoro nově rekonstruované varhany mají naprosto ojedinělý zvuk, hudba vyplnila celý prosvícený barokní chrám (a snad i mnohá srdce). Pak pan varhaník sestoupil z kůru a seznámil studenty s fungováním a historií nástroje. Představil taky další program. Slyšeli jsme díla francouzských skladatelů Césara Francka, Marcela Duprého a Léona Boëllmanna. Skladby byly vybrány tak, aby studenti poznali možnosti královského nástroje a taky jeho použití v různých uměleckých
epochách. Nevím jak ostatní, ale já byla nadšena, Gotická svita Léona Boëlmanna mě přímo uchvátila. Pak pan Tomáš Pindór odpovídal na otázky zvídavým studentům, ukazoval jednu prý malou píšťalu vypadající jako roura do komína, popisoval nejmenší a největší píšťaly… Šokující. Od několika milimetrů po 19 metrů a tunu váhy (tu obrovskou pochopitelně nenajdete u Ignáce, ale v jakémsi obchodním centru v Americe…). Potom se studenti podívali i na kůr, poslouchali improvizace na svoje navržená témata vylosovaná z klobouku žáka z 1. A, filmovou hudbu na přání… Dívali se varhaníkovi pod ruce, na nohy mrštně přebíhající po pedálech. Taky si nechali vysvětlit, jak fungují rejstříky, žaluzie, prostě jak se to dělá. Statečnější si na nástroj i zahráli. Společně jsme pocítili vibraci při fff nejhlubšího pedálu. Ano, kůr se nám chvěl pod nohama.
Hudební zážitek korunovala krátká historická přednáška profesora Cieslara. O kostelu, o jezuitech, o Ignácovi z Loyoly. O vyváženém a nezkresleném vnímání složitých období. O baroku. Bylo to moc zajímavé.
A to ještě není všechno. Musím a chci říct, že mě moc potěšilo chování studentů. Byli slušní, milí a zvědaví. Neklidní jen minimálně. Pan varhaník je pak chválil, bavilo ho se o svoje umění a vědomosti podělit s takovými prima lidmi. Doslova mi řekl, že jsou moc fajn a asi i dost dobře vedení…
Michaela Šreinová
