Po prvních dvou dnech a krátkém seznámení s tím, jak to na Gymnáziu Oty Pavla chodí, odjeli žáci nových prvních ročníků, 1. A, 1. B a 1. S, společně se svými třídními učiteli na již tradiční adaptační kurs do rekreačního střediska Star Line ve Šlovicích na Rakovnicku.
Když se autobus vymotal ze záludných zákrutů silniček na okraji Prahy, urazil poměrně rychle střední část cesty, aby se v její závěrečné fázi zapletl do ještě záludnějších a hlavně klikatějších a užších místních komunikací na hranicích s Plzeňským krajem. Po příjezdu do areálu obklopeného půvabnou scenérií české krajiny se všichni ubytovali v pokojích hlavní budovy a už se nemohli dočkat výživného oběda. Pak už začaly první společné aktivity, zaměřené na vzájemné poznávání a podporu spolupráce v nově vzniklých třídních uskupeních. Úkoly žáky nutily dorozumívat se slovem i beze slov, plánovat a navzájem si pomáhat při jejich plnění. Vzhledem k úmornému vedru, které, jako v celé Evropě, panovalo i ve Šlovicích, byly aktivity přerušeny a několik nejodvážnějších studentů využilo možnosti ochladit se pod bedlivým dohledem pedagogického dozoru v místním bazénu. Když přešla největší horka a všichni přežili vynikající večeři, byly rychle dokončeny zbývající naplánované hry, aby se v době, kdy „začala padat tma“ celá skupina odebrala k blízkému lesu na noční dobrodružnou výpravu. Bylo to jako cesta k perníkové chaloupce, tu světýlko, tam světýlko, mezi nimi vodicí lano, sem tam pařez, nebo výmol na lesní pěšině. Důležité je – všichni přežili a úspěšně dorazili do cíle!
Čtvrtek byl již od dopoledne věnován plnění úkolů ve stylu televizní show Survivor. Vzájemné klání bylo protkáno i přijatelnou mírou mezitřídní rivality, více či méně zábavných recesí (vyteklo pár kapek krve) a projevů nadšení či smutku z výsledků jednotlivých soutěží i celé akce. Po obědě se bazén zaplnil výrazně vyšším počtem cachtajících se mládežníků než předchozího dne. Odpoledne probíhala druhá fáze soutěže a po vážně vynikající večeři si na závěr ve světle plamenů pochodní „vítězové i poražení“ vychutnali ovocnou odměnu. A pak už pomalu nastal čas na přípravu divadelního představení, které se mělo následujícího dne stát zlatým hřebem programu. Každá třída si vylosovala žánr a měla připravit krátký výstup na motivy některé pohádky.
Nakonec se sice všichni zadání tak docela nedrželi (i když je otázkou, zda film Titanik není také jen taková pohádka), ale i přesto jsme byli v pátek dopoledne svědky divadelních výkonů hodných ceny Thálie. Jeníček a Mařenka, Sněhurka i se všemi trpaslíky (všichni nakonec umřeli), již dříve zmíněný Titanik, horror, action i „One Man Show“ v podání 1. B, či spíš „jednoho muže“ z ní. Umění improvizace dosáhlo ve světovém měřítku nevídané úrovně. Ale především žáci 1. S si, alespoň myslím, výlet do světa dramatického umění očividně užívali. Zbývající čas do odjezdu trávily třídy výrobou motivačního panelu, který si následně jako zaslouženou trofej naložili společně se svými svršky i spodky do autobusu, aby jím mohli vyzdobit kmenové učebny a po zbytek studia pravidelně sledovat, zda dostáli svým snům i závazkům, a vydali se zpět k domovu, s lákavou vidinou chutné večeře.
Přes určité nedostatky praktického rázu splnil kurz bezesporu svůj význam, urychlil seznamování a poznávání nových členů „smečky“, rozproudil konverzaci, ukázal, na koho se lze v případě nejvyšší potřeby obrátit s prosbou o pomoc, a tak připravil solidní základ pro následující čtyřleté či šestileté soužití pod střechou (u studentů 1. A a 1. B doslova!) radotínského gymnázia.
třídní učitelé
