Někteří byli možná jen rádi, že se mohli vzdálit z úterní výuky, některým bystřejším došlo, že
když budou dávat pozor, nebudou muset tolik číst na maturitu, ale ti z nás, kteří propadli kouzlu
psaného slova a knih, se zaradovali, když několik tříd mohlo navštívit kulturní sál domu U
Koruny, kde na nás čekala inscenace Labyrint světa. Komenského předlohu si pro nás
nastudoval herec Víťa Marčík, který si také předlohu sám upravil pro jevištní prkna a v
neposlední řadě nám ji i sám zahrál.
Po zhlédnutí této hry jsem zjistil, že ne všechny vědecké poznatky jsou primárně pravdivé. Ze
sálu domu U Koruny jsem totiž odcházel s velmi dobrým a povznášejícím pocitem, přestože
jsem byl ve chvíli, kdy se na jevišti rozsvítila světla, mírně skeptický. Můj první dojem tedy
vůbec nebyl založen na pravdě, když jsem zkratkovitě odsoudil horu kufrů na scéně. Vzápětí se
totiž scéna ukázala být velmi rafinovanou, když herec začal z připravené hory kufrů sundávat
jednotlivá zavazadla, jež každé skrývalo rekvizity pro nadcházející obraz. Ačkoli hra byla psána
pro jednoho herce, který místy musel vést dialogy, vůbec jsem se v plynoucím ději neztrácel, ba
naopak. Tak těžká předloha jako Labyrint světa a ráj srdce snad nemohla být zpracována
srozumitelněji. Dokonce se musím přiznat, že do čtení této knihy bych se asi dobrovolně
nepustil, ovšem toto vystoupení mě docela navnadilo a myslím, že jsem toho dne nebyl sám.
Pro některé diváky mohla sice být některá témata složitější, možná tolik nepochytili obsah
určitých sdělení, mohli si ale trochu odpočinout u hudebních vstupů, které následovaly vždy po
nějakém tematicky uceleném sledu obrazů.
Nejsem moc příznivcem toho, když se autoři her zarputile snaží publiku vmasírovat svoje
oduševnělé myšlenky životní filosofie, v této hře se ale „výchovný charakter“ ukázal být zcela
nenápadným, skoro podprahovým elementem, a ve finále musím říct, že hra se ukázala být
velmi nadčasovým počinem, který si určitě zaslouží naši pozornost, stejně jako knižní předloha.
Vojtěch Horký, 3.A
