Delegace složená ze zástupců tříd 5.S, 3.S, převážně však 4.A se sešla v sobotu 19. září v ranních hodinách na ruzyňském letišti Václava Havla. Po bezproblémovém odbavení a příjemném letu jsme dosedli na plochu petrohradského letiště. Odtud jsme se po obvyklé letištní proceduře pohodlně dostali přistaveným autobusem do hotelu Bristol.
Poté, co jsme si v hotelových pokojích dopřáli dost času na vybalení a aklimatizaci, jsme slavnostně oblečeni vyšli do ruchu velkoměsta. Cílem pro nás bylo Michajlovské divadlo na náměstí Umění v těsné blízkosti hlavního petrohradského bulváru – Něvského prospektu. Zde jsme měli zakoupeny lístky na Čajkovského balet Labutí jezero. Někteří byli zpočátku zklamáni vzezření divadelní budovy, zvenčí sotva rozpoznatelné v městské zástavbě a s vnitřním interiérem vskutku úsporným. Nástropní malba byla nahrazena imitující tapetou, dominantou stěny nad jevištěm pak byly nástěnné hodiny podobné těm, které známe z našich učeben. Nebylo to ale přece to hlavní, kvůli čemu jsme přišli. Hned potom, co zhasla světla a roztáhla se opona, jsme s rozjařenýma očima sledovali úžasný tanec ruských balerín a poslouchali tóny doprovodného orchestru.
Po zkrácené noci profesor Koubek nastolil přísné samoděržaví. Vstávali jsme brzy, chodili jsme dlouhé trasy po tvrdé městské dlažbě, alespoň 15 kilometrů denně a ke každé z pamětihodností jsme si vyslechli několik „základních“ informací. Den jsme zahájili komentovanou exkurzí do Ermitáže v prostorách Zimního paláce. Původní hodina se protáhla na dvojnásobek a na individuální prohlídku jsme pak měli pro někoho pouhé, pro jiného dlouhé tři hodiny. Odpoledne zbyl čas už jen na rychlou prohlídku Letního sadu.
Celý následující den byl věnován blokádě Leningradu ve druhé světové válce. Pronajatým autobusem jsme se dopravili na Piskarevský pamětní hřbitov obětí těch devíti set dnů. Pietní atmosféru na místě umocňovalo sychravé počasí a tížily nás také informace, které jsme se o obležení dověděli. Snad třeba ta, že v nejkritičtějším období zde bylo pohřbíváno i 15 tisíc těl denně.
V úterý nadešel čas pro hlavní program naší cesty, totiž exkurzi v 67. petrohradském gymnáziu. Po nastrojeném zahajovacím ceremoniálu jsme se ve skupinkách rozdělili do tříd, abychom měli možnost spolu pohovořit v angličtině. V diskuzi o cestovním ruchu pro nás bylo asi největším překvapením, že vysněnou zemí jsou pro naše ruské vrstevníky Spojené státy americké, největší rival jejich státu.
I další den byla na programu návštěva školy. To už jsme se ale účastnili vyučování tříd a podivovali se nad tím, jak jsou děti v hodinách napříč všemi ročníky nepředstavitelně aktivní, hlásí se, derou se ke slovu a na konci hodiny jsou i tak pokáráni za nízkou aktivitu. Celá oficiální část pak byla zakončena čajovým dýchánkem v jedné učebně, kde jsme se studenty navázali přátelský kontakt, a ten jsme nadále ve volném čase rozvíjeli. Hned ve čtvrtek, po absolvování až nečekaně dlouhé procházky okrajovou částí města, jsme se se studenty setkali v parku blízko jejich školy. Tam nám třeba vysvětlili, že aktivita žáků v hodinách, které jsme byli svědky, nebývá zcela pravidelným jevem.
Na čtvrtek pan profesor přichystal výlet za město do Petrodvorce, rozsáhlé letní rezidence ruských carů, postavené po vzoru Versailles. V naší skupině rozhodně překvapila i ty, kteří Versailles už navštívili. V rámci organizované pětihodinové procházky jsme prošli všechny kouty obrovského parku, prohlédli si každou fontánku, každou sochu a každý palác. Byly nám vyloženy desítky zajímavostí. Z toho, co si pamatuji třeba: který strom je v parku nejstarší, kolik litrů vody chrlí nejžíznivější fontána nebo jak vypadal denní režim malých carevičů. Další, ať mi každý promine, jsem déle v paměti neudržel.
Poslední den v Petrohradě plynule navázal na ten předešlý. Krátce po půlnoci jsme vyjeli na noční prohlídku města. Projeli jsme znovu okolí Něvského prospektu a kolem budov, které jsme již znali z předchozích denních procházek. Kolem druhé hodiny ranní jsme zakotvili na břehu Něvy a čekali, až se nám předvede jeden z největších symbolů Petrohradu. Přímořským městem každou noc proplouvají desítky nákladních lodí, aby v přístavech při březích řeky vyložily svůj náklad. A tak se každou noc zvednou všechny mosty, aby uvolnily cestu lodím. My jsme zde byli připraveni, abychom se zážitkem pokochali.
Po krátké noci byl každý svého času pánem. Sobota byla volným dnem, takže se každý rozběhl tam, kam ho srdce volalo. Tady už nemohu mluvit za všechny. Hodně lidí, včetně mě, zopakovalo návštěvu Ermitáže, někdo zvolil běžnou procházku městem, někdo se zastavil na oběd v klasické ruské jídelně. Někdo šel prostě nakupovat. Jisté je, že v podvečer se jedna větší skupinka shlukla na Něvském, aby se rozloučila s druhou skupinkou. První skupinka národnosti české, druhá skupinka národnosti ruské. U většiny z nich šlo zřejmě o poslední setkání. Vybraná (ještě menší) delegace se do Prahy možná podívá v lednu.
Odletěli jsme v neděli brzy ráno, dopoledne jsme chodili po české půdě, ale ohlíželi jsme se zpět do Ruska. Myslíme na Petrohrad, na studenty a s nostalgií i na ty pochody. Jsme vděčni za kontakty, které jsme s místními navázali a za to, z jakého úhlu nám Petrohrad ukázali.
Václav Havlík, 4.A
