Titulek článku možná vypadá divně, ale vyjadřuje docela přesně proces, který vedl k literárnímu úspěchu Markéty Neubergové (5.S). Markéta je totiž náruživá čtenářka, o literatuře umí nejen přemýšlet, ale i psát. A přirozeně na to navazuje to, že její psaní čtenáře zaujme. Právě toto se stalo letos v rámci kampaně na podporu četby knih Rosteme s knihou. Markéta v kategorii středních škol zaujala odbornou porotu a vyhrála ve velké konkurenci studentů (letos soutěžilo přes 80 textů) z celé České republiky 1. místo.
Markétě moc gratulujeme a přeje jí stále otevřenou mysl, aby se nezabydlela ve vyzkoušeném stylu a neustále i ve svém psaní hledala nové cesty. Aby byla radost to číst!
Níže si můžete přečíst její text na téma: Když je příběh radost číst.
Pavlína Krupová
Markéta Neubergová: Při hrníčku bílé kávy
Ráda se ztrácím ve světech zachycených na stránkách knih, je v tom něco magického, ale zároveň zvláštně smutného, snad až melancholického. A právě pro tu melancholii mi přijde nesmírně obtížné vybrat knihu, jejíž příběh by mě měl pobavit. Znáte snad vy knížku, která by vám nepřinesla alespoň slabý pocit smutku někde hluboko ve vás? Četli jste snad knihu, jejíž hlavním cílem by bylo jen pobavit? Ve které by nebyla ani špetka té zvláštní smutné touhy, která vás pohltí, když přejíždíte prsty po okrajích stránky? Když cítíte její vůni? Proto budu doufat, že mi prominete, že knížka, o jejíž příběh bych se s vámi chtěla podělit, nebude jen pro pobavení. Není to knížka, jejíž příběh byste mohli doprovázet srdečným smíchem. Není to ani příliš známá knížka, už se dá koupit jen v antikvariátu, a tak budu předpokládat, že jste nikdy neslyšeli příběh, jak v Brooklynu roste strom.
A snad mi prominete i to, že jsem ten příběh sama nepřečetla, dokonce si z něj vybavuji jen malé útržky… Jak v Brooklynu žije chudá rodina s irskými kořeny, Fanny, její bratr a rodiče. Fanny ráda čte, je chytrá, ale chodí do třídy se svým mladším bratrem, aby na něj mohla dávat pozor. K snídani pijí kávu. Jeden šálek bílé kávy s mlékem a po celý den si mohou dát tu černou. Fanny ani nemá kávu ráda, má jen ráda ten pocit mít před sebou šálek bílé kávy, protože je pro ni tak vzácná. Fanny miluje svého tatínka, ale není jim dopřáno spolu strávit mnoho času. Se svým bratrem chodí kolem tomboly, kde mohou vyhrát hřebínek s vylámanými zuby. Ten příběh je plný zklamání, je plný nenaplněné dětské touhy.
Když na to vzpomínám, mám před sebou pár obrazů, jenom dva nebo tři a nepopsatelný pocit lehkosti. Je to jenom matná vzpomínka někde strašně hluboko, jak bych si mohla pamatovat víc, tu knížku mi předčítala babička před více než deseti lety. Venku na zahradě, když svítilo sluníčko a dalo se sedět v křesle. A tak jsme tam seděly skryté před světem jenom s knížkou. Ten příběh jsem už skoro zapomněla. Ale před nedávnem jsme si povídaly a nějak na tu knížku přišla řeč, já si dokázala vybavit jen to, jak Fanny pije bílou kávu. Ani nevím, proč si pamatuji zrovna tohle. Ale v tu chvíli jsem byla strašně ráda, když jsem si vzpomněla. Bylo to takové moje malé vítězství. To jsem ještě nevěděla, jak důležitou roli ta knížka hrála. Ten jeden jediný výtisk se zažloutlými stránkami a vůní starých knih.
Je to její nejmilejší knížka, knížka, která ji už několikrát dojala, knížka, kterou s sebou nosila všude, kterou měla v nemocnici, na dovolených, jejíž příběh snad zná nazpaměť. A mně v tu chvíli přišel ten jeden výtisk strašně důležitý. Ten jeden výtisk, který nesčetněkrát držela v rukou, který ji doprovázel na cestách, který jí zlepšoval náladu, nebo nabízel útočiště před realitou.
Jenom jsem poslouchala, jak o ní mluví. Jak mluví o závěrečném obrazu, kdy mají ve škole dostávat kytičku k absolvování a Fanny ví, že ji nedostane, že ji tam pro ni tatínek dát nemohl. Když pak přijde na své místo a uvidí ji, nevěří, že je její, myslí, že ji tam jen někdo odložil. Ale tu kytičku tam pro ni skutečně nechal dát její tatínek. A já vím, že ta knížka není veselá, že nemá pobavit. Vždyť vypráví o dívce, která nemohla prožít dětství jako lidé z bohatší společenské vrstvy, která to od počátku měla těžké. Ale mě potěšil příběh toho jednoho výtisku. Té jedné konkrétní knížky. Nejen ten, který je zachycen na jejích stránkách, ale ten, který fyzicky prožila.
Její stránky už nenesou jen inkoustové znaky, ne, je v nich ukryto mnohem víc. Jsou v nich ukryté ty slunné dny strávené venku, je v nich ukryt jemný vánek, který se občas snažil nedočkavě otočit stránku. Možná je v nich malá kapka pryskyřice ze smrků, pod kterými byla čtena. Snad je do nich vetkán hlas, který podle ní vyprávěl příběh o dívce jménem Fanny. Možná je v nich schována i pronikavá vůně nemocničního pokoje. Je v nich snad zlomek duše těch, kteří ji četli, každý jejich úsměv. Snad je nějaká stránka natrhnutá od horečného otáčení.
A mně nezbývá než jen doufat, že její příběh ještě neskončil. Že si znovu sednu do vysluněné trávy s hrníčkem bílé kávy v ruce a budu poslouchat ten důvěrně známý a přece tak vzdálený příběh, čtený hlasem, který bude lehounce unášet vítr někam do dáli. A snad bude doprovázen různými zvuky z okolí, snad bude po těch letech ještě živější, barvitější, bohatší. Snad se spolu zase skryjeme před okolním světem.
